Úval „Na panském“ směrem k Ostrovu, který je vlevo od prostředního lesa. Při pravém kraji Chlum a pod ním „Ježkův remízek“.
Svah, na němž je rozložen Bílý Újezd, sklání se k západu a tvoří nad vsí ve směru severovýchodním jakousi hranu. Ta je rovnoběžná s hlavní silnicí, vedoucí od Rychnova n. Kněž. k Dobrušce. Tato silnice, dnes betonová (byla vybetonována r. 1934), směřuje od jihu, od Ještětic, aby za nimi, přehoupnuvši se přes neveliký potok, počala se zvedati za posledním stavením ještětickým (po pravé straně) v mírném oblouku k severozápadu. Na rovince před Bílým Újezdem ústí do ní z prava silnice od Brocné. Náhorní rovina, vpravo nad touto hlavní silnicí) před silnicí brocenskou tvoří několik mísných vln a nese jméno „Na brandeburské“ nebo také „Na kamínku“.
Silnice probíhá vsí v mírném S tvaru a rozděluje ji na dva nestejné díly. Po pravé straně nad silnicí kromě fary a kostela je postaveno 12 stavení, ostatní domy jsou vlevo pod silnicí.
Když silnice dostihuje vsi, máme po pravé straně farní budovy, kostel s věží a hřbitovem a hostinec.
Obecní lom (mastecký) na opuku, dnes opuštěný. Velké prostranství vpředu je dno po vybrání kamene.
Za ním odbočuje vedlejší silnice vzhůru k vodojemu a u něho dělí se ve dvě větve: severovýchodní vede k obci Roudnému a končí v okresním lomu před mlýnem „Vitenčovým“. Severní větev směřuje do vsi Mastů a dále k Dobrému.
Poměrně úzká náhorní rovina „Na brandeburské“ přechází do rozšířené roviny, která je nad Bílým Újezdem ½ km široká. Všimneme-li si nadmořských výšek jmenovaných částí, shledáme, že Bílý Újezd u kostela je 341 m n.m., kdežto tato náhorní rovina, zvaná „Na Příčce“ (její největší místo je ½ km severněji od obce) je 356 m n.m.
Hlavní silnice, opustivši obec, mírně klesá, ale také ona náhorní rovina se níží a úží, načež přechází po 2,5 km (před obcí Podbřezí) v nový přehyb.
Náhorní rovina „Na brandeburské“ a dále „Na Příčce“ má spodinu opukovou, která velmi snadno puká ve vodorovných vrstvách. opuka je na mnohých místech velmi mělko pod povrchem ornice. Zvláště „Na kamínku“ je vrstva ornice necelých 20 cm silná a stává se, že rolníci při hlubší orbě na vyvýšeném místě svých polí vyorávají velké, ploché kusy opuky. Při silnici k Brocné jsou vrstvy opuky ve vozovce dobře patrny. Býval tu také na dvou místech lámán kámen. Jeden z těchto bývalých lomů je nedaleko hlavní silnice v místě, kde silnice vystoupila na rovinku. Tam odbočuje polní cesta pod chalupy v Zákoutí. Lom je dnes částečně zasypán smetím a odpadky s okolních polí a je zarostlý roštím a travou. Druhý bývalý lom byl po pravé straně brocenské cesty v místech, kde se náhorní rovina „Na kamínku“ svažuje mírným prohybem k východu. I ten byl brzy opuštěn, neboť kámen byl špatné jakosti a opukové desky byly drobivé a malé.
Středem obce okolo školy a vzhůru cestou k vodojemu vystupuje na povrch prahorní břidlice šikmých vrstev a dělí vrstvy opukové na jižní, měkčí a pukající v tenkých vrstvách a na část opukovou severní, masteckou, pevnější a méně pukavou.
Zmíněná náhorní rovina nad vsí svažuje se ponenáhlu k východu směrem k Vísce (Brocné) a přechází ve zvlněnou pahorkatinu. V Roudném a k Mastům sklání se příkře, mnohde velmi příkře do údolí zlatého potoka, který tvoří katastrální hranici obce Roudného. Nedaleko silnice k Mastům je prudký zlom této náhorní roviny a tam najdeme velký a hluboký lom opuky. Dnes je opuštěný a slouží jen o občasné cvičné střelbě na prakem vystřelované kotouče, zvané „hliněné holuby“. Kdysi tu byl lámán kámen na stavby chalup v širokém okolí. Skoro všechna stavení v širokém okruhu mají základy z této opuky. I ohražení hřbitova v Bílém Újezdě je provedeno z velkých plochých kamenů z tohoto lomu. Dokonce byl odtud vozen kámen na stavbu chrámu Nejsv. Trojice v Rychnově.[8]
Zcela jinak vypadá krajina od hlavní silnice na západ, t.j. po levém jejím boku. Vlevo od silnice před vsí (od Ještětic) níží se svah v mírnou mísovitou prohlubeň oválovitého tvaru. Na jihu ohraničuje ji Ještětický potok, na východě svah k silnici, na západě mírný pahorek (vlastně svah horní roviny, která končí u Hrošky), dosahující výšky 333 m n.m. Na něm postaveno je lešení triangulačního bodu. (Dnes je odstraněno, protože nedaleko něho byly postaveny dva stožáry elektrického dálkového vedení). Míse té říká se „Ještětická“, obecně však se užívá názvu „Za uličkou“. Mísa tato klesá k severozápadu k dolnímu konci vsi až k silnici vedoucí do Hrošky. Za ní přechází v druhou, rozlehlou kotlinu ostrovskou.
Kotlina Ještětická“, místně „Za uličkou“ zvaná, je typickým potvrzením prahistorického dna jezera. Pole tu obdělávaná, zvláště na svahu k západu (k Hrošce), mají půdu velmi sypkou, tmavou, téměř bez kamene, typu spraše. Také kameny, v ornici se nacházející, jsou oblázky vodou pěkně omleté. Půda je tu velmi hluboká. Podařilo se mi na př. na jednom z těchto polí vytáhnouti rukou velkou řepu, která měla rovný, dlouhý kořen, v celkové délce přes 140 cm. Tak – nejméně – je hluboký tento měkký náplav. Tato spraš je však jen na zvedajícím se svahu ke Hrošce. Směrem do dna úvalu hloubky ornice (spraše) ubývá a za polní cestou, která vede od vsi středem úvalu, je prst jen hlinitá až hlinitovápenatá. Je to důkazem, že prehistorická voda nějakého veletoku vlévala se do této mísy, velikého jezera se strany jihozápadní od bývalého mlýna „Pod olšinou“ při silnici Ještětice – Hroška, a jak se při zatáčení v jezeře opírala o svah k „Brandeburské“, ukládala jemný nános u svahu ke Hrošce, kde byl pohyb vody nejpomalejší.
Za vsí směrem ke Skalce (k Dobrušce) klesá půda v rozlehlou kotlinu, do které přechází na dolním konci vsi dříve jmenovaná kotlina „Ještětická“. Tato velká kotlina rozšiřuje se od vsi k severozápadu, směrem k osamělému Ostrovu. Říká se jí všeobecně „Na panském“ podle toho, že většina polí v tomto úvalu patřívala panství. Tento úval uzavírá na západě svah obce Hrošky a dále svahy za Ostrovem k Trnovu. Na severu ztrácí se v Podchlumí a na svahu Chlumu. Kotlinou touto protéká potůček. Je to vlastně náhon odbočující z ještětického potoka, vedený od Hrošky, který v mnoha výkrutech a ve velkém oblouku směřuje k Ostrovu. Jeho cestu polmi vroubí roztroušené keře šípků a trnek. V posledním čase byl hojně zanesen zemí a bahnem a proto na podzim r. 1958 se rozhodlo vedení toho roku založeného JZD, že jako první společnou práci vyčistí koryto tohoto potůčku.[9] Potůček tento mizí před Ostrovem v šeru lesa a rozbahňuje jednu jeho část.
Pohled s věže vodojemu s pohraničním pásem Orlických hor.
Kotlina tato musila být v pradávných dobách dnem rozlehlého jezera právě tak, jako zmíněný úval „Za uličkou“. Z tohoto jezera snad vyčnívala kdysi v nejšiřším místě část půdy, za níž ve 14. stol. byl postaven dvůr Ostrov (asi 295 m n.m.).
Všimnuvše si tvářnosti krajiny kolem Bílého Újezda, zmíníme se současně o jakosti půdy. Úřady zařadily Bílý Újezd podle příslušnosti jeho k okresu dobrušskému do pozemků rovinných, kdežto hned sousední ves Ještětice s půdami mnohem lepšími, náležející k okresu rychnovskému, je uváděna do půdy podhorské. Ve starých zápisech ze stol. 17. a 18. je půda katastru újezdeckého zařazena do třetí jakostní třídy a revitalizační komise vyřadily jen z této třídy jen malou část polností a zařadily je do půd drobných. Můžeme říci, že celková úřední klasifikace půd újezdeckých neodpovídá skutečnosti, neboť jakost půdy v katastru obce je velmi různá. Převládá tu půda hlinito-vápenatá v nejrůznějších poměrových složeninách. „Na kamínku“ je mělká, rovněž dále na „Příčce“ blíže velkého lomu nad Masty je půda nejlepší. Je červená a připomíná hlínu cihlářskou. Té části se říká „Hliníky“.
Kamenitá půda „Na brandeburské“ končí téměř náhle u silnice od Ještětic a na druhé její straně přechází na svahu kotliny „Ještětické“ rychle do půdy hlinité a ta dále na svahu k Hrošce stává se spraší, jak jsme se zmínili dříve. V úvale velkém „Na panském“ je půda hlinito-jílovitá a čím dále od obce, tím jílu přibývá, jak klesalo předhistorické dno jezera.
Náš popis půd by nebyl úplný, kdybychom si nevšimli nerostného bohatství. Vpředu byla již řeč o opuce a starých zašlých lomech. Hluboký a prudký zářez řečiště zlatého potoka, který tvoří část hranice katastru na severovýchodě za obcí Roudné, je současně hranicí geologickou. Za ním totiž přestává opuka a nahražuje ji t. zv. „modrý kámen“, t. j. diorit, který se za Roudným ve velkém okresním lomu dobývá, drtí a rozváží na štěrkování silnic.
Za starých dob se v osadě Roudné dobývala železná ruda (odtud původ jména osady) podobně jako ve Skuhrově. Dodnes zachovaly se v Roudném zbytky štol, vedoucí do svahu kopců. Protože se těžení rudy nevyplácelo (ruda nebyla dostatečně hodnotná), bylo v polovině minulého století těžení zastaveno.
R. 1958 byly opět úředně prozkoumány zbytky dolování této rudy a byly provedeny nové vrty na několika místech v okolí, kde se železná ruda těžila. Byla zkoumána rudná ložiska, jejichž hodnota není valná a pod ní byl nalezen bauxit. Sondy byly pak zasypány. Zdá se, že ložiska rudy i bauxitu nebyla hodnotná ani vydatná, že by se dolování nevyplácelo.
Rybníček za farskou kůlnou (vlevo), farský zvaný. Vzadu kostel, vpravo za vrbou včelín.
O vodu má Bílý Újezd nouzi. Obcí neprotéká ani potok. Také na katastru obce nenajdeme řeku. Největší tekoucí vodou v okolí je zlatý potok. Pramení kdesi v údolí mezi Sedloňovem a Polomy, protéká hlubokým údolím k jihu a pod Roudným u „Vitenčova“ mlýna se obrací k západu. Potom na krátko protéká katastrem obce a v tomto jeho zákrutu na pravém břehu stávala roudenská chalupa čp. 12 (dnes po ní není ani památky). zlatý potok potom opět tvoří katastrální hranici. Protéká ves Masty, aby změnil svůj směr k severozápadu a minul historickou Skalku u Podbřezí. Protéká Chábory, od Mělčan směřuje k Dobrušce, Pulicům a u Meziřičí odevzdává své vody Dědině. S ní u Třebechovic ústí do Orlice.
Na jižní straně újezdeckého katastru míjí úval „Za uličkou“ za několika polnostmi ještětickými Ještětický potok, který svým ramenem od Hrošky vine se (jak již bylo praveno) úvalem „Na panském“ k Ostrovu a dále k Podchlumí a zlatému potoku.
Z vod stojatých je v obci několik „rybníčků“, spíše vodních nádrží, které měly být v minulých dobách sběrnami dešťové vody pro napájení dobytka a hašení v případě požáru.
Nejvýše položen je malý rybníček při mastecké cestě proti čp. 54. O něco níže při téže cestě je v sadě, patřícím k čp. 51 (Jos. Novotného) malá nádrž vroubená 6 starými vrbami. Ve farském ovocném sadě za kůlnou je „farský rybník“, nádrž dešťové vody, dobře upravená s kamennými zděnými břehy. Odtud lze vodu čerpati na hřbitov, který se zahradou sousedí. Před čp. 2 býval malý rybníček v zahrádce pod okny k severu obrácenými. Majitel hospodářství čp. 2 Josef Michl jej před r. 1930 zavezl a místo upravil v zahrádku. U čp. 4 je malý, kamenným tarasem ohražený „Kačírkův rybníček“. V téže výši na druhé straně návsi za zdí stavení čp. 48 (Lad. Duzbaby) a proti čp. 45 (Jos. Štěpána) je rybníček „Koubkův“ (dodnes tak jmenovaný podle dřívějšího majitele čp. 45, Koubka. V části, které se dnes říká „Ve dvoře“ a která bývala skutečně panským dvorem, býval „rybníček neužitečný“, jak čteme v Josefském katastru z r. 1787 (1. Flura, Místní plac zvaná, číslo topografického pořádku 36: „Pastvisko Jos. Vrabce k č. 16 přináležející, uprostřed dvora, v němž rybníček neužitečný“). Podobně býval při silnici u čp. 14 malý trojitý rybníček „Čiháčkův“, napájený přebytečnou vodou z rybníčku „Koubkova“. Ten byl r. 1953 zavezen, neboť oblouk silnice v těchto místech se rozšiřoval a upravoval, aby tudy mohl jezdit velký státní autobus.
Kačírkův rybníček.
Odpadové vodě „Koubkova“ rybníčku bylo při tom upraveno potrubí, vedoucí dále. Kdysi býval podobný malý rybníček před stavením čp. 33, který zasahoval do dvorku sousedního čp. 32. Říkalo se mu Zimův. Měl k silnici taras z pískovcových kvádrů, vysoký asi 1,5 m. Stalo se jednou, že paní Moravcová chtěla jet s vozem pro krmení. Naložila na vůz své tři děti, z nichž nejmladší bylo ještě v peřince (sama byla v šestinedělí) a k nim položila kosu a hrábě. Zapřáhla krávu a vyjela ze vrat do dvora. Ale kráva se splašila a se všemi vjela přímo do rybníčku. V chalupě u Zimů potom křísili nejmladšího synka, který byl hezkou chvíli ve vodě v bahně, než ho z ní vylovili. Dnešní majitel Jan Zima taras rybníčku rozebral a za kvádry, které si ponechal, zřídil podle cesty rourový odpad vody. To byl první počin v kanalisaci obce. Rybníček pak J. Zima zasypal a dnes je na tom místě zahrádka.
O něco níže, před hospodářstvím čp. 31 Fr. Tomka býval rovněž rybníček, který býval v místech, kde je dnes roh Tomkovy zahrádky před dnešní Tomkovou chaloupkou (čp. 66). V něm se zachycovala voda, která při deštích stékala se svahu silnice. Stával se časem příčinou nesvárů mezi sousedy a proto jej majitel jeho, ing. Frant. Tomek zasypal.
Před lety býval nevelký rybníček za vsí při cestě „Za uličku“ pod chalupami čp. 8 a 9, do něhož vtékala hlubokým výkopem přetékající voda z „Kačírkova“ rybníčku. Byl bahnem zanesen a tak zmizel. Zůstala po něm jen odtoková hluboká rýha a půda kolem je bahnitá.
Svého času býval malý rybníček, spíše kal nebo sběrna dešťové vody před chalupou Koskovou (čp. 24). Stalo se, že stará paní Lenfeldová (z čp. 25) jela po silnici dolů s dětským kočárkem. Byl to kočárek podle tehdejší mody, na vysokých pérách v podobě ležatého velkého S. V něm spala malá Anežka Lenfeldová. Stará paní se zastavila opodál tohoto Koskova rybníčku a s kýmsi se zapovídala. Náhle se kočárek rozejel a než se pí Lenfeldová nadála, sjel s malou Anežkou do rybníčku. Tak vypráví pí Fr. Pilcová (z čp. 23). Pí M. Arnoštová (z čp. 28) upravuje tuto příhodu, poněvadž byla svědkem této události tak, že pí Lenfeldová přijížděla shora, zastavila se a kočárek pustila. Kočárek se na svahu cesty rozjel a překotil se do rybníčku. Když ho z kaluže vytáhli, chyběla v něm malá Anežka. Hledali, hrabali v bahně, ale marně. Anežka při překocení kočárku zapadla do napnuté střechy vozidla a tam se zadržela i po postavení kočárku na kola. Proto ji hned nespatřili. Později majitel usedlosti kaliště to zasypal.
Poslední vodní plochou, nejmenší, je malá nádrž při hrošecké silnici před čerpací stanicí místního vodovodu, proti stavení čp. 27 (Jar. Lenfelda).
Staré uspořádání kolem „Koubkova rybníčku“. Vlevo stavení čp. 46 – Švastovo, vzadu čp. 45 – Štěpánovo. (Reprodukce starého obrázku).
„Koubkův rybníček“ dnes. Vzadu čp. 45 – Štěpánovo, po levé straně čp. 46 zmizelo a vyniká čp. 44 – Novákovo, které na předešlém obrázku je vidět jen částí lomenice uprostřed.
V obci je a byla řada studní. Na návsi je „nová studně“ s železnou pumpou, pod školní zahrádkou. Studně je hluboká, ale pramen nevydatný. Voda z ní se nečerpá. Pod návsí u čp. 42, pod domem MNV je nejstarší studně, zvaná „Dvorská“, se starou dřevěnou pumpou a mívala dobrou vodu. Dnes není voda z této studně čistá, protože podle ní vede odpadní potrubí z „Koubkova“ rybníčku. Pumpa je rovněž stará a značně ztrouchnivělá. Ještě před několika lety se z ní voda čerpala, když vypověděl službu obecní vodovod. Před čp. 20 je třetí studně, zchátralá, bez pumpy, zakrytá betonovou deskou. Také při hlavní silnici pod farou, v trávě u hřbitovní zdi před obecní váhou je studně, v níž je voda. Dokud nebyl upraven obecní vodovod, lidé z ní vodu čerpali. Potom dřevěná pumpa ztrouchnivěla i její kryt a proto kolem r. 1953 byla pumpa a kryt studně odstraněny a studně zakryta betonovou deskou. Když v r. 1954 za sucha vyschl farský rybníček, na požádání p. faráře Matulíka místní hasičský sbor vodu ze studně přečerpal hadicemi do farského rybníčku.
Před stavením Lad. Duzbaby (čp. 48) je pod silnicí také studně, zakrytá betonovým krytem. Při silnici k Dobrušce za bývalým hostincem Jos. Novotného (čp. 51) stávala kdysi studně. Je rovněž zakryta betonovou deskou.
I jiní majitelé domků mají na svých pozemcích nebo u svých stavení vlastní studně, z nichž zvláště Jiroudova v zahradě čp. 21 má vodu studenou a dobrou. Tato studně je velmi hluboká a hloubena je do „modrého kamene“. Má i kamenné dno. Nahoře je opatřena starým původním rumpálem, na němž visí okov. Celá pak je kryta dřevěným pažením a šikmou střechou. Historka o ní je v části o „válce r. 1866“. Do stěny této studně je asi v hloubce 2 m zasazen obdélný kámen s nápisem, z něhož jsem bohužel rozluštil jen prvou řádku, na níž je vytesáno: „Léta Páně 1859“ – patrně datum opravy studně.
Od zřízení obecního vodovodu jsou studně pomíjeny a vzpomene se na ně jen někdy, kdy vodovod z nejrůznějších příčin vodu nedodává. Dnes z nich bráti vodu k pití nelze, protože studně nejsou čištěny.
Na hranici zahrádky „kampeličky“ čp. 65 a zahrádky J. Hanuše (čp. 60) stojí rozpadající se studně. Vypráví se o ní, že voda její byla nalezena proutkářem. Proutkář sice vodu našel, ale nebyl to pramen, nýbrž pouze voda prosakující v tato místa z koryta při silnici, kudy stéká voda se silnice v době dešťů.
Starý rumpál nad studní v zahrádce čp. 21.
V čp. 2 (Jos. Michla) je studně na dvoře vedle budovy chlévů. Bývala potřebována v době do r. 1880, kdy v tomto hospodářství byla ještě zájezdní hospoda. Dnes je zakryta dřevěným bedněním a u ní jsou postaveny chlévy pro drůbež.
Kdysi bývalo u Bílého Újezda více lesů než nyní. Dnes je nejbližší les v úvalu „Na panském, asi 20 minut od obce. Uprostřed tohoto úvalu je nevelká bažantnice, dále malý remízek a les, táhnoucí se k Ostrovu. Za ním jsou už velké plochy lesní k Trnovu a Podchlumí se táhnoucí. K severovýchodu za Roudným, ½ hod. pěšky, je rozlehlý les „Seč“ zvaný. K jihovýchodu za samotami Boroviny je rovněž les. K jihozápadu (na jih od Hrošky a na západ od Ještětic) je les táhnoucí se k Byshradci. Tyto lesy jsou však vzdálenější a nejsou už v katastru bíloújezdeckém. V katastru obce dnes není lesa kromě malého lesíka u Roudného a tak platí slova z Tereziánského katastru z r. 1714: … porostliny však žádnej dokonalej les nejni, mají při týto obci pod 18 provazcův“ (Tereziánský katastr – Přiznávací tabella poddaných z r. 1714)[10]
V Josefském katastru z r. 1787 [č. 879 ZA] ve „Farní knize“ obce Aujezd najdeme některé záznamy o lesích v katastru obce:
V části katastru zvané IV. Flura, „Na hůrách“ najdeme u čís. 171 topografického pořádku: „Lesejček dolejší, Smrčina nazvaný, obci přináležející“ č. top. poř. 181: Lesejček, hořejší Smrčina nazvaný, v kterýmžto 100 špatných kmenů se nachází, obecní. V. Flura „Hliníky“ nazvaná. Začínajíc u lomu kamenného u mastecké vozní cesty, běží v začátku vlevo vedle půd masteckých a roudenských, pak vedle lesa Žabna a vpravo obecních drah oujezdeckých a skončí se u Žabna vedle obecního lesa. Č. top. poř. 256: Les obecní oujezdecký, Žabno zvaný, s jedné strany s půdami oujezdeckýma a s druhé strany roudenskýma mezující.[11] Č. top. poř. 257: Lesík Fr. Dolečka č. 30 u lesa obecního Žabna, pozůstává z 30 kmenův. Č. top. poř. 262: Les obecní oujezdecký, Žabno zvaný, mezi půdou Pav. Netíka a vrchnost. lesem Žabnem nazvaným. VI. Flura „Žabno“. Začíná od polehliny panské u lesa Žabna, běží v začátku vlevo vedle půd roudenských, masteckých a brocenských vpravo, pak v začátku vedle půd oujezdeckých uprostřed vedle farských, a ku konci vedle panských oujezdeckých a skončí se u vozní cesty od Oujezda ke Kvasinám. Č. top. poř. 265: Les panský k č. 23 přináležející, Žabno nazvaný. Č. top. poř. 273: Les Žabno k farářství a záduší oujezdecké patřící.
Les Žabno byl rozlehlý les.[12] Jeho rozloha táhla se od Roudného až k brocenské cestě. Patřil třetinou obci újezdecké, druhou třetinou faře a třetí díl byl zádušní. Les končil směrem k Brocné u samoty čp. 58 (V. Ehly, dnes Žabno zvané), která je postavena na hranici újezdeckého katastru. Dvacet kroků od ní je usedlost, Lukavských, dříve Koukolova. Její výměnek je prý ještě původní z doby, kdy chalupa ta byla hájovnou. Stavení toto však patří do katastru obce Vísky (Brocné).
Les Žabno s okolím byl postižen hroznou větrnou bouří, trvající čtyři dny a čtyři noci od 4. do 8. listopadu 1786, která jej téměř úplně zničila. Byla to pohroma neslýchaná a ve svém rozsahu tak veliká, že není známo nic podobného nikdy před tím ani potom. Roku následujícího, 1787 přeletěla krajem smršť, která zničila zbytek lesa Žabna a Roudný, který zanechala strašná vichřice minulého roku.[13] kmeny byly rozřezány, odvezeny a celá plocha lesa Žabna i Roudný proměněna v pole. Z lesa Žabna zůstaly státi jen dva staré duby blíže cesty brocenské, později pouze jediný v místě nedaleko hospodářského stavení čp. 58 Václ. Ehla, kde dnes rostou dvě břízy. dub byl za nynějšího majitele poražen. V místech, kde býval les Žabno, objevuje se dodnes na polích (zvláště na louce patřící Václ. Kroupovi z čp. 5) lesní mech, jinde ostružiny a občas při hlubším orání vyorávají se zbytky kořenů.
Dnes je u vsi Roudné uprostřed polí nevelký les (asi 2 korce), patřící roudenské chalupě čp. 1, Hanušově. Je to zbytek lesa Roudný, který byl současně s lesem Žabno zničen v r. 1786 a 1787.
V katastru obce kromě tohoto malého lesíku není lesa. Obci však patří část lesa u Ostrova, přidělená jí za poslední pozemkové reformy r. 1920, kdy obec získala část pozemků z panství kolovratského a 18 ha lesa z panství Colloredo-mansfeldského (opočenského).
[8] Kostel Nejsv. Trojice v Rychnově n. Kněž. byl původně českobratrský a vystavěl jej v l. 1594–1602 Krištof Betengel z Neuenpurku, tehdejší majitel Rychnova a panství. Kostel byl po bělohorské bitvě až do r. 1666 zavřen. Potom byl znovu vysvěcen pro církev římsko-katolickou.
[9] Býval přítokem do velikého rybníku Ostrovského, který patříval ke Skalce a byl začátkem stol. 19. zrušen. Dodnes však u Ostrova stojí hráz rybniční a na ní staleté duby.
[10] ZA sig. 38 + 39 Rychnov, Nc XX 3c fol. 106–117. Příloha 13.
[11] Krásný staročeský tvar. Znamená – hraničící mezí.
[12] Jméno měl prý podle své podoby, neboť plocha jeho měla prý podobu sedící žáby. Studoval jsem starou katastrální mapu obce, na níž byl les Žabno zakreslen, ale podobu sedící žáby jsem v jeho ploše neshledal. Spíše lze míti za to, že v bahništích tohoto lesa žilo mnoho žab a odtud vzešlo i jméno lesa.
[13] Doplněk faráře Fr. Junka k topografii pamětihodností fary Bílého Újezda. – AM