Nechceme začínati příčinami první světové války v r. 1914, neboť události ty se nijak nedotýkaly klidného života v Bílém Újezdě. Zdejší život i po sarajevském atentátu pokračoval normálně. Jen tu a tam se rolníci rozhovořili o vývoji událostí, ale klidná hladina životní nebyla rozvířena. Teprve v neděli dne 26. července 1914, o svátku sv. Anny i zde nastal ruch a shon. Ráno toho dne, když lidé chodili na ranní mši, přijel do Bílého Újezda v kočáře úředník hejtmanství a přivezl vyhlášky o částečné mobilisaci 9. armádního sboru (rakouského), kterou se povolávali k válečné službě všichni (rakouští) vojáci až do stáří 37 let. Lhůta k nastoupení byla 24 hodiny. V obci nastal zmatek, protože právě byla největší část žita posečena a postavena v panácích. Ale i ostatní obilí dozrávalo, neboť bylo příznivé počasí. A teď měly být nejlepší síly od práce odvolány. Lidé proto rychle sváželi alespoň žito do stodol. Staří lidé, kteří pamatovali válku v r. 1866 těšili známé, že bude velmi brzy po válce, ba byli i tací, kteří věřili, že válka ani nezačne. Druhý den 27. července 1914 odjíždělo asi 18 občanů z Bílého Újezda ke svým plukům. Doma zůstaly ženy s dětmi, několik mužů nevojáků a starší generace. V těch dnech projevila se sousedská pomoc nejkrásněji: staří sousedé i nevojáci pomáhali opuštěným ženám ve všech pracích a tak se žně šťastně odbyly.

Ale události válečné se rozrůstaly. 28. července 1914 skutečně vypovědělo Rakousko válku Srbsku. Hned na to 1. srpna vypovědělo válku Německo Rusku, 3. srpna ještě Francii. Oplátkou 4. srpna vypověděla Anglie válku Německu a 5. srpna Rakousko ještě Rusku. Čas přinášel denně něco nového. Vyhláška stíhala vyhlášku. Byly povolávány nové i starší ročníky k válečné službě a zde bylo stále více žen osamocených při hospodářství. Obtíženy jsouce starostmi o děti, o práce v domácnosti, vysíleny a zedřeny těžkou polní prací stavěly se hrdinně k potahu na poli, za pluh, oraly, sely, sekaly – že v celém katastru obce nebylo po celou dobu války ani jediné parcely neoseté. A při vší té práci a starostech našla každá po práci ještě tolik času, aby všechno vypsala svému tátovi na vojně, posteskla si a žádala o radu. Dřely, ale nezmalomyslněly.

V měsíci listopadu 1914 byla u nás nařízena první rekvisice obilí a sice 100 q ovsa, 20 q žita a 10 q pšenice.

Počátkem prosince 1914 přistěhovali se sem první polští vystěhovalci z území válečného. V Ještěticích jich přijali 28, v Brocné 23. Byli to vesměs Židé. Ač měli děti školou povinné, nepřihlásil se do školy nikdo.

Bylo nařízeno pletení vlněných částí oděvu pro vojsko. Ve škole upleteno (a 28. prosince 1914 Pomocnému vojenskému úřadu v Pardubicích zasláno) 35 párů vlněných nátepníčků a 8 párů vlněných ponožek. Děti také robily papírové vložky do bot z obyčejného novinového a tužšího papíru, který do školy samy nosily. Vyrobily jich 5 kg (a odeslány byly rovněž do Pardubic).

Oba členové sboru učitelského byli jmenováni členy revisní komise pro sčítání obilních zásob a mlýnských výrobků.

A šroub válečné machinerie se stále víc a více stahoval. Podle únorové vyhlášky z r. 1915 směl každý obyvatel denně spotřebovati buď 240 g mouky nebo 300 g obilí. V dubnu téhož roku bylo obyvatelstvo obce očkováno proti neštovicím. V témže měsíci odvezeno podle listopadové rekvisice 100 q ovsa na dráhu do Opočna, 20 q pšenice a 10 q žita mlynáři Pavlíkovi v Opočně. 8. května 1915 odvezeno do Dobrušky 10 q ječmene na osev pro Halič.

Ceny všech věcí stoupaly stále více. Soused Alois Kroupa z čp. 5 prodal vola o váze 760 kg za cenu 207 K za 1 q – celkem za 1600 K.

13. května 1915 začala pracovati v obci žňová komise. Každý zemědělec musil přihlásiti výměru pozemků, která byla oseta a jakým druhem obilí. První žňová komise v naší obci měla tyto členy: Jan Smola z čp. 60, starosta; Jos. Chládek, říd. učitel; Alois Smola, učitel a Jan Švorc z Roudného čp. 5.

V témže měsíci začínají sbírky barevných kovů. Ze školy odvezeno do sběru celkem 22 kg těchto kovů do Josefova.

V r. 1915 bylo nejvíce domobraneckých přehlídek nevojáků. Tak 15. června byl odvod ročníků 1878–1890. Týž den byla vyvěšena vyhláška, svolávající domobrance, narozené 1865–1872, ať již sloužili u vojska nebo ne.

29. srpna 1915 byly po prvé v Bílém Újezdě vydány chlebové lístky. Zároveň ustanoven zásobovací výbor, který měl vydávati mlecí výkazy, podle nichž směl každý semlíti ve mlýně 280 dkg obilí pro osobu na den.

3. října narukoval již ročník 1897, takže z mnohých rodin byl na vojně otec a třeba i několik synů.

Koncem roku 1915 nastává časté a přísné období prohlídek domácích zásob obilí a mouky za asistence četníků z Dobrého a z Dobrušky. Později byli přibráni k těmto prohlídkám vojáci, hlavně národnosti maďarské, jen aby obyvatelstvo bylo zastrašováno, aby odvádělo co možná nejvíce obilí k účelům rekvisičním. Obilí na poli tím okamžikem, kdy bylo posečeno, stávalo se předmětem státního obhospodařování. Celou tuto akci prováděl Státní obilní ústav, který pro jednotlivé obvody stanovil své komisionáře. Naše obec měla štěstí, že komisionářem se stala zdejší Kampelička a funkci tuto vykonával Frant. Michl z čp. 2.

Jeho opatrnému jednání se skoro vždycky podařilo zlomiti ostré hroty bezohlednosti, se kterou různí rekvirující úředníci vystupovali.

Byl předepsán sběr bavlněných a vlněných látek a kaučuku. V obci se sebralo 660 kg.

21. června 1916 zaslala škola do Vídně 2 pytle sušeného listí jahodového, malinového a ostružinového ve váze 5,5 kg. 1. června zasláno školou do Vídně 20 kg vlny a růz. odpadků kaučuku ze sběru mládeže.

V r. 1916 začíná se projevovat nedostatek masa. Byli ustanoveni komisionáři a nakupovači dobytka, kteří s rekvisičními orgány procházeli chlévy a vykupovali dobytek.

Na obilí a dobytek byly stanoveny ceny zvané maximální, které zněly: za žito a pšenici mezi 60–80 K; za 1 kg másla 30–35 K. Ovšem se stoupajícím nedostatkem potravin stoupala i cena mouky a tuků. Lidé z měst chodili na vesnice, přinášeli různé látky, petrolej, tabák a jiné, vyměňujíce je za mouku, chléb a ostatní potraviny. A jako vždy se najdou lidé, kteří z bídy a nouze jiných těží pro sebe. Tak i zde jsme často viděli, že někteří výměnou nebo koupí získané potraviny nebo jiné zboží nepotřebovali pro sebe, ale prodávali je s velkým ziskem do rukou dalších. Provozoval se řetězový obchod a keťasové byli metlou lidské společnosti.

Téměř všechny potraviny se prodávaly na lístky. Tak na př. byl předpis: cukr na 1 měsíc a osobu 1 kg; kostky, hlavně z vápna dělané, jimž se říkalo mýdlo, byly 1 kousek, vážící ¼ kg na měsíc pro 1 osobu. Petroleje bylo velmi málo, proto se svítilo nočními lampičkami, někdy nějakou – a ještě špatnou svíčkou.

Ztráty na životech na frontách byly stále větší, každý skoro měsíc byli hlášeni padlí nebo nezvěstní a mezi nimi přibývalo i zdejších občanů.

V listopadu 1916 byl zastaven volný prodej petroleje a prodáván byl pouze na lístky. V zimě byl nedostatek paliva, zejména uhlí. V polovině prosince bylo nařízeno, že mlecí a šrotovací výkazy má vyhotovovati některý učitel a povolena dávka obilí pro osobu těžce pracující 366 g, pro osobu lehce pracující 300 g na den s tím, že v rodině smí se počítati pouze na ⅓ počtu osob jako těžce pracujících. Spotřeba cukru na měsíc a osobu byla snížena na 3/4 kg (v městech na 1 kg), ale od 1. listopadu 1917 znovu byla snížena na ½ kg.

Pro srovnání, jak stoupaly ceny, uvádíme poměr cen z r. 1913–14 s cenami z r. 1917:

Dne 4. ledna 1917 rekvírovány byly na zdejší zvonici zvony a sice prostřední, poledník a umíráček.^[93] Zbyl tu na věži pouze velký starožitný zvon. Aby byl co nejvíce šetřen, přestalo se zvoniti nejprve v pátek ve tři hodiny odpol., potom ranní klekání (které bylo zvoněno opět až po válce novými zvony). Téhož roku byl odevzdán i školní zvonek vážící 1 kg.

Dne 6. dubna 1917 zemřel dlouholetý říd. učitel Josef Chládek. Pohřeb konal se za veliké účasti občanstva ze širokého okolí o Velikonočním pondělí.

Veliký příliv papírových peněz činil drahotu všech věcí tak velikou, že muselo býti lichvářství stíháno soudem, zvaným lichevním.

Sbírá se starý opotřebovaný papír. 24. ledna 1917 nařízen také sběr kostí. V obci ke sběru kostí nedošlo, neboť obyvatelstvo při stávající drahotě nemohlo maso kupovati, nebo jen nepatrné množství a zbylými rozdrcenými kostmi krmily se slepice, na jichž výživu při zabavení veškeré úrody bylo pamatováno jen měrou nepatrnou.

Citelný byl stále nedostatek topiva. Byly také vydány přihlašovací listy na odběr dříví a uhlí. (Odběrné listy na topivu byly vydány 10. listopadu 1917).

20. října 1917 bylo zasláno 4,5 kg hadrů jako sběr hadrů a prádla; dobré prádlo nebylo sebráno žádné. Začátkem listopadu byly stanoveny nové rekvisice obilí, brambor, sena a slámy. Zaslán byl do Vídně školní sběr sušeného listí ostružinového ve váze 3 kg.

Po prázdninách od 1. října 1917 ustanoven byl říd. učitelem při zdejší škole učitel Alois Smola, zdejší rodák z čp. 38.

V r. 1918 od ledna až do žní byly zásoby obilí u rolníků stále více drancovány rekvisicemi a ve městech se jevil ohromný nedostatek všech životních potřeb. Prodávaly se nejrůznější náhražky, jako papírové látky, papírové provazy a motouzy aj.

V druhé polovině ledna 1918 snížena byla denní spotřeba obilí pro osobu těžce pracující na 300 g denně, pro osobu lehce pracující na 225 g.

Dne 16. dubna zaveden letní čas, t.j. hodiny byly posunuty na dobu letní až do podzimku o jednu hodinu zpět.

Dne 3. a 4. května 1918 byly rekvisice obilí a brambor.

10. června 1918 vzniklo i u nás v Bílém Újezdě „České srdce“ na základě letáku a tato akce byla zde horlivě podporována, hlavně učitelstvem a ruku v ruce šlo s ním i duchovenstvo.

U obyvatelstva, zvláště pak u dětí se již jevil nedostatek šatů a obuvi, neboť děti musely vypomáhat při hospodářských pracích, ba v mnohých případech obstarávaly samy hospodářství. Proto byla docházka školní špatná (81,51%). Výsledky vyučování byly velmi slabé, neboť žáci byli zemdleni tělesnou prací a mnozí z nich trpěli ještě hladem. Nebylo školních učebnic, papíru a psacími potřebami se musilo šetřiti.

V cenách byl 1 kg másla za 50 K, masa vepřového 50 K, mužský klobouk byl za 50 K, obyčejný mužský oblek 1000–1200 K. Obchodníci a řemeslníci žádali za své výrobky jen potraviny, o něž však byla veliká nouze.

V jarních měsících začaly proskakovati pověsti o blízkém konci války. Nejprve nesmělé a neurčité, ale stále určitější a jasnější. Rozklad rakouské armády byl patrný již tím, že mnozí vojíni, kteří přijížděli domů na dovolenou, neodcházeli včas k svým plukům, ale zůstávali dále doma i přes zákroky četnictva, které bylo samo stálými honičkami rozmrzeno.

V polovině října 1918 navštívil i náš kraj nevítaný host v podobě epidemie t. zv. španělské chřipky, která v Újezdě položila na lůžko nejméně 90 % obyvatelstva, z čehož na štěstí byla pouze dvě úmrtí: pí Františky Šotolové z čp. 9 a pí Anny Kuchařové z čp. 18 (tato ve věku 37 let).

Tak se blížil 28. říjen 1918.

Kostel před přístavbou v r. 1896. Reprodukce staré fotografie. Loď o 3 oknech, nízký vchod, vlevo nad sakristií panská oratoř, k níž vedou zvenčí kryté schody.

---

V předvečerních hodinách dne 28. října 1918 došla do Bílého Újezda zpráva o převratu. Z radosti nad touto událostí rozléhala se dlouho do noci v obci střelba z pušek a málokdo tu noc spal. Následující dny panoval veliký rozruch, docházely první úřední zprávy, vyhlášky Národního výboru. Správa věci našich se vrátila do našich rukou. Od toho dne začínáme pracovat pro vlastní stát, Československou republiku.

Ačkoliv byl nepříliš úrodný rok, a rakouskými rekvisicemi byly potraviny vydrancovány, přece jen se snažili naši zemědělci, aby mohli část obilí odvésti novému státu k nutnému zajištění výživy té části obyvatelstva, která neměla vlastních zásob.

V Bílém Újezdě oslaven byl státní převrat 8. listopadu slavností, na níž kromě pěveckého a hudebního programu promluvil říd. učitel Alois Smola o Bílé Hoře a o osudu českého národa od toho osudného dne až na naše časy.

Pomalu vžívali jsme se do radostné skutečnosti, že nejsme více utlačovanými služebníky rakousko/maďarského státu, ale plnoprávnými občany svého vlastního státu. Můžeme ještě vzpomenouti na zpěv hymen: Ve válce bylo nařízeno, aby v kostelích po bohoslužbách byla hrána rakouská národní hymna Zachovej nám Hospodine. Aby bylo zamaskováno, že zpívá pár lidí a ještě s nechutí, bývala hrána plným strojem. Měl tím být posilován vlastenecký duch. Zatím však lidé při prvních akordech odcházeli z lavic a mládež pod kruchtou utíkala z kostela. Když pak po převratu poprvé zazněla na varhany naše hymna Kde domov můj, i třásla se chrámová okna, s jakou chutí bylo zpíváno.

V měsíci březnu 1919 nastalo kolkování peněz podle zákona z 25. února 1919 č. 84 o kolkování bankovek a o soupisu jmění za účelem majetkové dávky a o konečné úpravě československé měny a osamostatnění měny československého státu proti měnám ostatních součástí bývalého Rakousko-Uherska. To znamenalo částečné znehodnocení papírových peněz. (Nastala tím opět velká drahota). Bílý Újezd přidělen byl ke kolkování do Dobrušky. Kolkovalo se do 500 Kč beze srážky, nad 500 Kč v poloviční hodnotě. Potom nastalo kolkování cizích papírových peněz, všech cenných papírů a vkladních knížek. Kolkování prováděly berní úřady. Také výplaty z vkladních knížek již okolkovaných se směly prováděti pouze do 50 % vkladů.

Rok 1919 byl hospodářsky nepříznivý. Z jara pro nepohodu nebylo možno dlouho zasíti, namnoze se selo až v květnu, čímž vzrůstalo opoždění ve vývoji rostlin. A v pozdních žních byla trvalá nepohoda. Po 28. říjnu se dostavily silné mrazy které zastavily všechny polní práce. Lány řepy a brambor zmrzly v zemi a dobývaly se před i po Vánocích, tu a tam i v únoru (téměř úplně zničené). Ještě v prosinci bylo lze viděti na polích kupy sena a obilí.

Dne 15. června 1919 konaly se v obci volby podle nového všeobecného a rovného volebního práva. Starostou zvolen byl Lad. Sedláček z čp. 26.

I po převratu zůstaly v platnosti potravinové lístky. Ale do dvou let i ty zmizely a život v naší obci vrátil se do bývalých klidných kolejí. Jen vzpomínky na válečné útrapy se občas vracely, když bylo některé výročí jednotlivců z těch sedmnácti, kteří se ze světové války nevrátili do svých domovů.

V r. 1921 dostavilo se jaro brzy a bylo suché. V květnu bývalo v poledne až 30–35 ° tepla. Zato v druhé polovině června uhodily mrazy, že kvetoucí pšenice a bramborové natě pomrzly. I v červenci bylo zima. Tak se stalo, že sena bylo velmi málo, otavy žádné. Žně byly velmi slabé, brambory a řepy téměř žádné nebyly. K tomu ještě byly lesy postiženy mniškou.

Dne 24. října 1921 byla svolána do zbraně armáda, aby chránila Slovensko proti vpádu Maďarů. Tentokráte se nastupovalo k službě vojenské veseleji a radostněji než za Rakouska. Vždyť naši lidé měli hájit své území. Nápor Maďarů byl brzy zlikvidován a koncem listopadu vraceli se naši občané ke svým domovům.

Rok 1922 začínal slibně. Pěkné počasí uspíšilo polní práce. Ale od poloviny dubna nastalo chladno, později uhodilo několik citelných mrazů, že kvetoucí brambory pomrzly; přimrzla i kvetoucí pšenice. Léto bylo parné, až 43,75 °C a neobyčejně suché. Obilí bylo řídké, stéblo krátké, zrno jadrné a bylo ho málo. Sena a jetele bylo sotva čtvrtina sklizně proti jiným letům, otavy nebyly žádné. Vyschly všechny studně, i takové, o nichž není pamětníka, že by v nich vody nebylo. Celá obec dovážela vodu ze studánky u Ještětic. Pro dobytek nebylo krmení, neboť nebylo brambor ani řepy. Lesy stále ještě hubila mniška a všechno úsilí o její vyhubení bylo marné.

Začátkem roku 1922 dostavily se silné mrazy, až –25 °C a prudké sněhové vánice, které potrvaly od 15. ledna až do 20. února. Hned na to se rozmohla epidemie chřipková.

K uctění 70tého výročí narození Al. Jiráska pořádala republikánská strana okresu opočenského a rychnovského dne 20. srpna 1922 okázalou slavnost na Skalce. Množství alegorických vozů a nesčetné zástupy účastníků shromáždily se v Bílém Újezdě, odkud se ubíral průvod na Skalku. (O tom v oddíle Události).

15. května 1923 se konal v Lánech pohřeb choti presidenta T. G. Masaryka, paní Charloty Garrick-Masarykové. Občanstvo vzpomínalo na tichou trpitelku ze světové války velmi vřele.

15. února 1925 provedeny byly volby do Národního shromáždění a do senátu. Při nich obdrželi:

13. července 1926 projel obcí president T. G. Masaryk. V obci na křižovatce silnic postavena byla slavobrána a celá obec ozdobena byla prapory a květinami. President přijel k 11té hodině, zastavil u slavobrány. Žákyně I. tř. (Stanislava Chládková) mu podala kytici, za osadu uvítal presidenta Jos. Michl z čp. 2. Zastávka tato nebyla v programu presidentovy cesty a zapůsobila velmi hluboce na všechny přítomné.

V předvečer svátku svobody 1929 byly konány volby do Národního shromáždění a přinesly v obci tyto výsledky:

V druhé polovině listopadu 1929 bylo zavedeno do školy elektrické světlo.

Zima v r. 1934/35 byla zvláštní a velmi mírná, že stromy kvetly dvakrát, někde prý i třikrát. Někde sklízeli v listopadu maliny. Sníh napadl až po vánocích a dlouho neležel.

R. 1935 byly nové volby a to do Národního shromáždění, do zemského a okresního zastupitelstva. Výsledky v obci byly takové (pro porovnání s volbou minulou jsou uvedeny diference v závorkách):

Ve volbě do zastupitelstev byly tyto výsledky:

Dne 14. prosince 1935 odešel president T. G. Masaryk do ústraní a 18. prosince na schůzi Národního shromáždění zvolen byl ve Vladislavském sále na Hradě pražském za jeho nástupce dr. Edvard Beneš.^[94]

Dne 14. září 1937 zemřel v Lánech první president T.G.M ve věku 87 let 6 měs. 7 dní a pohřeb jeho se konal 21. září.

12. června 1938 se konaly v obci volby do obecního zastupitelstva. V nich dostali

Zbytek hlasů byl přidělen jako další mandát republikánské straně.

Ve volbě do osadního zastupitelstva obdrželi

Zdánlivě se nic neměnilo. V Bílém Újezdě byl trvalý klid. Ale v pohraničí se tajně brojilo proti republice. Naši Němci šilhali za hranice, kde viděli svého spasitele Hitlera. Také na Slovensku nastávalo vření proti republice, jehož hlavní příčinou byl nenáboženský postoj vedení státu.

Počátkem roku 1938 se stupňovalo napětí mezi českými a slovenskými politickými stranami. V Národním shromáždění utvořila se nová levá fronta, složená ze stran t. zv. levého bloku, to je ze socialistů, podporovaných komunisty. Na druhé straně stály některé strany občanské, jako republikánská, živnostenská a Národní liga. Levý směr stál pevně za politikou dra Ed. Beneše, která byla založena na zásadách nepřátelských nacionálnímu hnutí Německa. Pravý směr snažil se o revisi této politiky. V této době, kdy většina národa byla rozmrzena věčnými spory politických stran a kdy náš národ byl mezi sebou rozeštván, vyrostlo v naší vlasti, hlavně v pohraničí, po vzoru Německé říše, veliké a jednotné hnutí nacionálně-socialistické strany sudetských Němců. Vůdce jejich, Konrad Henlein, předložil na jaře r. 1938 jménem sjednocených Němců naší vládě požadavek autonomní správy pro sudetské území. Vláda zamítla tento požadavek německých spoluobčanů a vzniklý spor nepodařilo se vyřešit ani zprostředkováním anglické mise, jež k nám byla vyslána za vedení lorda Runcimena.

Napětí dostoupilo vrcholu 21. května 1938, kdy bylo náhle povoláno do zbraně zvláštními svolávacími lístky několik mladších ročníků. Armáda československá obsadila rychle pohraniční (sudetské) území a střežila hranice. Z Bílého Újezda bylo tehdy povoláno 12 záložníků, kteří většinou byli přiděleni k pěš. pluku č. 4 a vykonali jednoroční vojenskou službu na Velké Deštné v Orlických horách a v tamních betonových krytech. Všichni se vrátili šťastně zpět. Nastaly žně a zdálo se, že poměry se uklidní. Jedině horečné tempo opevňovacích prací na blízkých hranicích věstilo blížící se novou bouři.

Dne 14. září 1938 o jedné hodině po půlnoci dostavil se k starostovi Jos. Michlovi četnický strážmistr a žádal vyslání poslů po obci i okolí s novými svolávacími lístky. Časně ráno odcházeli znovu záložníci na určená jim místa, většinou do Dobřan a pak opět na Velkou Deštnou. Dne 24. září 1938 nařídil president dr. Ed. Beneš všeobecnou mobilisaci do 40 let. Nastoupili další záložníci a s nimi i civilní pracovní oddíly. Z naší obce kromě vojáků nastoupilo 26 mužů k pracovnímu praporu do Plasnice. Také byli odevzdáni vojenským účelům 2 koně z naší obce.

Nastává těžké historické období: rozhodnutí Mnichovské konference velmocí a 30. září ultimatum o odstoupení sudetoněmeckého území jako výsledek Mnichovské konference. Po tom následovalo rozhodnutí československé vlády, které bylo obyvatelstvu oznámeno nejprve rozhlasem a to předsedou vlády generálem Syrovým. Od 1. října bylo prováděno stažení našeho vojska za demarkační čáru. Současně došlo k odtržení Slovenska a Podkarpatské Rusi od republiky s vlastními vládami (zprvu s ponecháním společné armády, zahranič. politiky a správy stát. dluhu).

Dne 5. října 1938 odstoupil president dr. Ed. Beneš a odstěhoval se do Sezimova Ústí. Dne 30. října došlo k volbě nového presidenta, jímž byl zvolen dr. Emil Hácha, bývalý president nejvyššího soudu v Brně. Demarkační čára zabraného území dosahovala téměř až k Dobrému, které se stalo pohraniční obcí. Na východě šla demarkační čára přímo za Osečnicí a za Skuhrovem. Ve prospěch uprchlíků ze zabraného území, zvláště jejich dětí byla uspořádána ve vsi i ve škole dobrovolná sbírka s heslem „Do babiččiných komor“. Vynesla v Bílém Újezdě 472 Kč, v Mastech 87 Kč, ve škole 67 Kč; celkem 626 Kč. Mimo to sebráno bylo ve škole 2 pytle brambor, 10 vajec, 10 kg mouky, balík šatů a prádla.

V Bílém Újezdě bylo ubytováno vojsko dne 9. října 1938 a sice 3. prapor 4. pěš. pluku Prokopa Velkého. Ve škole byla zřízena kancelář praporu, u Novotných v čp. 51 kancelář roty. Důstojníci i vojáci v počtu ca 200 mužů byli ubytováni v hostincích, ve staveních a stodolách. Naši občané jako záložníci vojančili na př. ve Lhotě Netřebě, Novém Hrádku atd. Asi za 20 dní vraceli se domů podle toho, jak postupovala demobilisace a doháněli opožděné práce na polích. Ještě několik dnů zůstal u nás menší počet vojáků, kteří pak odešli do svých kasáren v Rychnově. Potom také odletěl odstouplý president Beneš za hranice.

Tímto obdobím končí u nás tak zvaná první republika a nastává období druhé republiky.

Život v obci se uklidnil, třebaže mnozí prozíraví občané s obavami očekávali věci příští, neboť nevěřili již ničemu, ani zdánlivému klidu.

Vláda republiky s Rudolfem Beranem v čele organisuje sjednocení národa založením Národní jednoty. Také v Bílém Újezdě se organisuje tato Národní jednota, v níž se ihned sjednotilo všechno občanstvo, takže tato nová organisace čítala v brzku 217 členů. První přípravný výbor Národní jednoty byl složen takto: Předseda Jos. Michl z čp. 2, místopředseda P. Jaroslav Mihulka, farář; jednatel ing. Frant. Tomek z čp. 31; pokladník Cyril Pašta z čp. 56; organisátor učitel Karel Procházka z čp. 47 a zapisovatel Václav Pilc z čp. 7.

Čas letí a v Bílém Újezdě se pilně pracuje, neboť každý cítí, že v našem zmenšeném území je první povinností všech občanů, aby byly odloženy veškeré stranické sváry, jak tomu bývalo a k čemuž nabádala i Národní jednota. Ovzduší však je stále zataženo těžkými mraky, neboť národně-socialistické Německo, vedené Adolfem Hitlerem není nasyceno. Cítíme, že stojíme před světovými událostmi.

V ovzduší plném zmatků, nervosity a úzkosti dochází ke katastrofě. Je 14. březen 1939.

Slovenská sněmovna má tajnou schůzi, z níž ve 12 hod. 10 min. je vyhlášena samostatnost, jímž se Slovensko prohlašuje za svobodný slovenský stát a přestává býti součástí Československé republiky. Také Podkarpatská Rus prohlásila svou neodvislost, ale byla obsazena maďarským vojskem a stala se součástí Maďarska. Postavení Čech se změnilo. President dr. Em. Hácha odjíždí do Berlína k Hitlerovi a v noci dne 15. března ve 3 hod. 55 min. po těžkém váhání podepsal s vyslancem Chvalkovským zřízení protektorátu.^[95] Německá branná moc z rozkazu Ad. Hitlera obsazuje 15. března několika proudy naše území, zatím co odtržené Slovensko zachovává si svou autonomii a dává se pod ochranu Německa. Zbytek republiky, Čechy a Morava dostávají od svého „ochránce“ titul „Protektorát Böhmen und Mähren, Protektorát Čechy a Morava“. Týž den přijel do Prahy na Hrad říš. kancléř Ad. Hitler, na hradě vztyčena říšská válečná vlajka vedle vlajky naší.

Dne 16. března 1939 byla vydána základní proklamace o zřízení protektorátu. V ní se praví: Protektorát je autonomní. Říše vede zahraniční politiku a poskytuje mu vojenskou ochranu. Zájmy Říše v protektorátu zastupuje říšský protektor. Upravuje se celní a měnová unie. Bývalí čsl. Němci stávají se říšskými občany. Připojujeme zde podstatnou část této Proklamace.^[96]

Úřední spisy a vyhlášky jsou dvojjazyčné s němčinou na prvním místě. Do obce docházejí červené plakáty s tiskem německým a vedle s českým překladem. Generál Blaskowitz přejímá v Čechách výkonnou moc a za krátko přichází do Prahy von Neurath jako t. zv. protektor. Brzy s odporem čítáme na obecní vývěsní tabuli rudé plakáty se jmény prvních našich popravených mučedníků.

Zakrátko jsme byli nuceni vyměňovati orientační tabulky za německo-české a tak také nutno přeznačiti názvy hostinců, obchodů, obce, školy i korporací. Uvědomujeme si, že kdosi cizí a nepřátelský našemu národu má v rukou moc i právo a jemu že jsou podrobeny na milost i nemilost osudy našeho národa. Tak v krátkosti o obecní situaci. Všimněme si však, jak v té době v Bílém Újezdě.

Dne 14. března 1939 nastalo zcela zimní počasí a napadlo na 10 cm sněhu. Z rozhlasu dovídá se občanstvo o obsazení Prahy německou armádou. Kolem poledních hodin projel naší obcí bez zastávky konvoj několika velkých automobilů, obsazených německým vojskem směrem k Rychnovu. Potom nás téměř denně strašily německé rozkazy, vyvěšované nuceně na obecní tabuli. Jedním z nich je nařízení o odvádění všech zbraní na obecní úřad. Vojenská kasárna v Dobrušce zabrali Němci a 22. března 1939 v dopoledních hodinách přijelo nákladním autem pět členů tamní německé posádky k starostovi obce Jos. Michlovi z čp. 2. Přišli se zbraní připravenou v ruce a žádali předložení seznamu odevzdaných zbraní. Starostovi dali podepsati příkaz, kterým byl povinen zbraně odevzdati na politickou exposituru v Opočně. Chovali se při tom odměřeně, ale slušně. To byla první německá návštěva v obci.

V prvních dnech protektorátu byla t. zv. státním presidentem drem E. Háchou zrušena Národní jednota a založeno Národní souručenství. Ve zdejší obci přistoupilo do Národního souručenství veškeré občanstvo a předsedou byl jmenován Josef Michl z čp. 2. Činnost tato organisace neměla žádnou, pouze trochu činnosti sociální se u ní projevilo a hlavně se omezila na vybírání příspěvků.

Zdánlivě se nic nedělo, ale Německo se horečně připravovalo, posíleno zabavenými našimi zásobami a zbraněmi. Potom nastal dne 1. září 1939 náhlý německý útok na Polsko a rychlá jeho porážka. (Válka trvala pouhých 18 dní).

Na to dne 3. září 1939 v 11 hodin vypovědělo Německo válku Anglii a v 5 hod. odpol. i Francii. S Anglií vchází do války i U.S.A. Počíná druhá světová válka.

Dne 17. září prohlásil Sovětský svaz, že považuje za svou povinnost chrániti životy a majetek obyvatel západní Ukrajiny a Bílé Rusi, kterážto území byla polská. Sovětská vojska překročila hranice Polska a přivtělila jmenované části k Sovětskému svazu. Ostatek území obsadilo Německo.

Němci zavádějí řízené hospodářství. Dávají nám počátkem října potravinové lístky, lístky na oděv, textil i obuv, t. zv. šatenky, atd. Zasahují do zemědělské výroby tím, že předepisují povinné dodávky zemědělských produktů. Na Bílý Újezd dolehly tyto hospodářské povinnosti velmi citelně. Vědomí, že hospodáři mají odevzdávat zemědělské výrobky nám nepřátelské vojenské moci, vzbuzovalo odpor. Na druhé straně přesvědčení, že musí tak vyživiti naše nezemědělské obyvatelstvo a těžké trestní sankce používané Němci jako donucovací prostředek k povinným dávkám bylo příčinou, že rolníci vše dávali, ale jenom v takové míře, pokud to muselo být, t.j. pokud zněl předpis. Pro zemědělce byl předpis dodávek stanoven tak: každý zemědělec si měl ponechati podle počtu osob v domácnosti tolikanásobný příděl obilí a masa, ostatek měl odevzdati úřadům. U mléka bylo stanoveno, že dodal-li zemědělec denně 2 litry mléka, měl nárok na 50 dkg másla na osobu a měsíc. Tak se stalo, že rodina o 8 členech měla – a opravdu dostala – příděl 4 kg másla měsíčně. Ostatek potravin se všeobecně zatajoval a z něho se přenechávalo známým i neznámým trpícím nouzí ve městech. Každý český starosta v té době musil mít dvojí tvář, a sice jednu pro úřady a druhou, upřímnější, pro jemu svěřené občanstvo. Kdo to neuměl, byl již předem ztracen, nebo způsobil obci i občanstvu mnoho zla.

Na obecní úřad docházely téměř denně různé příkazy, pokyny a rozkazy s doložkou, že starosta je osobně zodpověden za jejich splnění, čili s doložkou různých trestních pohrůžek. Nejjemnějším donucovacím prostředkem k vyřizování velké písemné agendy byl trestní posel, vyslaný z okresu na osobní účet starosty obce. Také byly často pořádány na okrese v Novém Městě n. Met. a později v Hradci Králové schůze s povinností účasti starostů obcí. Po návratu domů následovaly opět informační schůze pro občanstvo a informační oběžníky. Pro množství agendy nebylo možno doručovati oběžníky obecním poslem a proto bylo u nás v obci zavedeno doručování štafetových oběžníků od čísla k číslu. A bylo v té době velmi málo oběžníků s obsahem příjemným, třebaže teksty upravoval starosta značně lépe, než jak je dostal sám. Základem k německému řízenému hospodářství byly různé soupisy a evidence na obecních úřadech. Soupisy měly být prováděny osobně komisí obecních úřadů na místě u jednotlivých zemědělců. U nás se prováděly vždycky na obecním úřadě, kde si mohl každý zemědělec udati co chtěl. Mimo soupisů byla důležitá také evidence, jejíž výkazy nebylo snadné sestavovat pro časté diference se skutečnými stavy. Bylo pak nutno upravovat čísla pro úřady. Poslyšme, co vypravoval tehdejší starosta Jos. Michl z čp. 2 a co napsal do obecní kroniky, kterou vedl:

Další kapitolou byly dodávky obilí. Dodávat se musilo, ale vždy to bylo množství mizivé proti předpisům, jež měla obec naše splnit. Nepříjemnosti s tím spojené se musely překonat. (Velké množství obilí se mlelo na černo ve mlýně Jana Šolína v Mastech – podle Jos. Michla). Úřady vymyslely takové opatření, že do mlýna bylo možno dojížděti pouze v stanovený den společným transportem, který musela doprovázet úřední osoba z obce. Tímto úředním průvodcem byl zpočátku Václav Pilc z čp. 7, potom a nejdéle obecní strážník Josef Hanuš z čp. 60. (Oba dopravovali velmi svědomitě mletí legální a hlavně mletí černé do mlýna i ze mlýna – J. Michl).

Obilí krmné nesmělo být šrotováno jinak než za dozoru a s povolením okresního úřadu. Domácí šrotovníky byly zaplombovány přísně zúčtovatelnými plombami obecním úřadem.

V dodávkách mléka byl v Bílém Újezdě průměrný stav dojnic asi 200 kusů a přitom průměrná dodávka 160 litrů mléka denně. Bylo sice hodně hrozeb, bylo popsáno mnoho papíru, ale nedodávalo se víc. (Když měla přijít kontrola, zvěděl o ní starosta dřív a na jeho pokyn převzal opět úřední úlohu poctivý obecní strážník Josef Hanuš. Rychle a často pozdě v noci upozornil na nebezpečí. A pak při kontrole nebyly ve staveních ani zásoby mléka, másla a pod., a ani krávy více mléka neměly – J. Michl).

V drůbeži bylo málo přihlášených hus a kachen a tak až na několik poctivě odevzdaných hubených hus nebylo každoročně více dodáno. Jen sběrač drůbeže ulevil si potom málo slušným způsobem na obecním úřadě.

Zima v r. 1940 byla tuhá a kruté mrazy, které začaly o Vánocích, trvaly do konce února. Zničily mnoho ovocných stromů, ozimy téměř na  60 % a spousty drobného ptactva a lesního zvířectva pomrzlo. Jarní tání pak zavinilo katastrofální povodně.

Toho roku obsadilo Německo náhlým přepadem Dánsko, Norsko, Belgii, Holandsko a také Francii.

Lístkové hospodářství obecního úřadu vedl asi dvě válečná léta starosta Josef Michl, potom asi rok vrchní strážmistr v.v. Cyril Pašta a na to do konce války Eduard Ptáček, vrchní respicient fin. stráže. Na kontrolu přijížděl kontrolor Künel, velmi důležitý a komisní, který obec velmi týral do té doby, dokud nebyl získán napěchovanou aktovkou, výborným pohoštěním a pod. Potom nápadně slevil ze svých názorů a uznal, že je rozhodně rozumnější mít se u nás dobře, než pracovat pro říši velkoněmeckou. Druhý byl jménem Ryba a ten již dovedl poradit, jak se to dělá, aby na to žádný nepřišel.

Jednotlivce v obci a místní obchody kontrolovali často kontroloři Libáňský a Ulrich. Libáňský o kontrolu v Újezdě celkem nestál, ale za to velmi rád si pochutnal v místním hostinci. Ulrich byl kontrolor s vysokým školením, t.j. s vysokým školním vzděláním, žádného neudal a později jsme se o něm dověděli, že plynnou němčinou hrubě urazil samého Oberlandratha von Kratziga a měl být za to zavřen a pak poslán do říše na práci v průmyslu. Další čeští kontroloři byli až na některé výjimky celkem slušní. Německé kontroly přijížděly do Újezda zřídka a chovaly se rovněž slušně, neboť různým způsobem byli předem ovlivněni a to zase dobrým pohoštěním a nepěchovanou aktovkou. Jediná zlá kontrola hospodářská, kterou nebylo možno ovlivnit, byla 16. prosince 1942, v době, kdy krvavý Heidrich nařídil opravné hlášení sklizně a po termínu hlášení přísné kontroly. Zcela neočekávaně přijelo asi šest kontrolorů za vedení kontrolora Procházky a vybrali si zemědělce Otu Novotného z čp. 30 a Matěje Kuchaře z čp. 50, kde provedli bezohledné prohlídky přesně podle pokynů německých. U Kuchařů v čp. 50 byli rozumnější a nechali se zpracovat, tak že prohlídka dopadla dobře. U Oty Novotného byl výsledek opačný a přes protesty obecního starosty postižený rolník dostal pokutu, trest vězením a konečně mu byl formálně zabrán celý majetek německým pozemkovým úřadem. Nakonec se však postiženému rolníku zase nic nestalo, neboť po mnoha intervencích a protestech (starosty) byl mu trest vězením prominut, pokuta z velké části vrácena a zábor majetku zrušen.

Máme-li shrnouti případy, kdy byli újezdečtí občané postiženi tresty za hospodářské přestupky za doby protektorátu, možno zaznamenati tyto případy:

Rovněž bylo několik případů pokut pro nedbalé vedení pomocné knížky zemědělské.

Vcelku lze mluvit o štěstí, že nikdo z obce nebyl uvězněn, nikdo neztratil majetek, nikdo nepocítil brutalitu nacismu, jak bylo namnoze jinde. Za to možno děkovati zásahům tehdejšího obecního starosty Jos. Michla z čp. 2, který uměl všechny hrozivé případy včas zažehnati zásahem na krajském oberlandratě, neboť vedoucí tohoto nejvyšího německého úřadu v kraji byl mu zavázán vděčností. Stalo se to tak: V srpnu 1939 projel obcí německý automobil a sřítil se ze silnice za usedlostí č. 2 s náspu několik metrů vysokého na farský palouk. Jel v něm 18letý syn dra Ringla, Oberlandratha z Hradce Králové a těžce se zranil.^[97] Jos. Michl ujal se těžce raněného, dal ho zanésti k sobě, povolal lékaře a tak mladého muže zachránil. Zraněný zůstal v domácím ošetřování u Michlů až do rekonvalescence. Kromě toho ihned po neštěstí oznámil telefonicky otci nešťastného, kde se jeho syn nalézá. Otec přijel s lékařem, a ten seznal, že se zraněnému dostalo včasného a dobrého ošetření. Od té doby měl starosta Michl dobrou cestu za přímluvou. Také si naklonil obávané inspektory na nejvyšším německém krajském úřadu různými dary a pozornostmi. A tak nejen že Újezd nejméně dodával, ale dokonce byl úřady prohlašován za vzor dodávek.

V době německé okupace byl jedním z nejdůležitějších a nejobávanějších úřadů „Úřad práce“, který byl pro náš kraj v Hradci Králové s pobočkou v Dobrušce. Tento úřad měl v evidenci veškeré obyvatelstvo, jež bezohledně zařazoval – nuceně – do práce doma i v Německu. Němci sami prováděli t. zv. odvody do říše, resp. do německého průmyslu. Z Bílého Újezda se podařilo zachrániti řadu mladých lidí a udržeti je doma.

Všimněme si však ještě nejdůležitějších dat z osudu války: R. 1941 obsadili Němci Jugoslávii a Řecko. Dne 22. června 1941 začalo německé tažení do Ruska. Dne 7. prosince 1941 vstoupily do války Spojené státy severní Ameriky. V r. 1943 bylo ale Německo vyhnáno z Afriky, Anglie obsadila Sicílii, jižní Italii, Sardinii a Korsiku a 8. září 1943 kapitulovala Italie.

A u nás:

V r. 1940 koncem září byli všichni veřejní zaměstnanci vyzváni, aby předložili prohlášení a doklady o rodovém původu, což znamenalo u každého 8 dokladů. Zaměstnanci, u nichž se dokáže židovský původ, budou z veřejných služeb propuštěni.

R. 1941 bylo o žních počasí deštivé, mnoho obilí ve snopech vzrostlo, mnoho se znehodnotilo. Lidé stačili sotva skliditi a nedostalo se ani na propagovaný sběr klasů ve prospěch Národní pomoci. Opozdila se setba, že někteří rolníci zaseli až v prosinci. Stav ozimů se ukázal z jara ubohý. Protože ani jaro 1942 nebylo normální, opozdily se u nás žně, takže začátkem srpna tu a tam se kosila žita.

Dne 27. května 1942 proběhla naší obcí zpráva o atentátu na protektora Reinh. Heydricha v Praze.

Pro úřední sběr barevných kovů byly koncem března 1943 odmontovány ve škole všechny součásti z mosazi, mědi, cínu, zinku a j. ušlechtilých kovů. Také léčivých bylin sušených bylo zasláno 250 g a ve škol. roce 1943/4 bylo odevzdáno úřadům 25 kg sušených bylin, 360 kg kaštanů, 1,40 kg lipového semene, 1 kg sušených šípků, 4,20 kg sušených pecek a 1,50 kg žaludů. Rovněž v r. 1944/5 vážil sběr bylin a plodin celkem 190,80 kg.

Koncem března 1945 bylo sem přiděleno k ubytování 80 německých obyvatelů obce Thomaskirch u Ohlau na Odře. Byli ubytováni ve škole a škola (když v druhé polovině dubna opět začala) se stěhovala do sálu hostince v Mastech.

Koncem dubna 1945 (20. IV.) uskutečněna byla tajně výzva naší košické vlády a zřídil se tu národní výbor ze zástupců všech vrstev obyvatelstva. Byli v něm: Alfred Thýn, říd. učitel, farář P. Jar. Mihulka, ing. Frant. Tomek, Fr. Dolek, Jan Švorc, Jan Klapal, Rud. Šabata, Jan Štěpán, vrch. strážmistr Václav Vošlajer, Lad. Čižinský, Karel Sedláček a Jar. Ehl a čekáno, aby se tento národní výbor ujal na daný okamžik vedení ve vsi. Již mnoho týdnů před tím byla v činnosti v našem okolí malá partyzánská skupina.

Dne 3. května 1945 začala Solnice oslavovati znovuzřízení naší republiky: hrála hudba, z oken a vykýřů vyvěšeny čsl. vlajky. Když naše školní mládež přinesla odtamtud o tom zprávu, vznikla slavnostní nálada i zde a odnesly to hned německé nápisy na ukazatelích cest. Druhý den dostala obec pokyn ihned věc uvésti do pořádku. K tomu už nedošlo, protože přišel 5. květen. Byla sobota ráno, kdy se objevily téměř na všech budovách čsl. prapory a vlajky, všude zavládla sváteční nálada.

Nakonec dvě historky z doby protektorátu:

Za války objevila se ve zdejším okolí skupina asi šesti ruských vojínů, kterým se podařilo utéci z Německa ze zajateckého tábora. Dostali se do zdejšího kraje a usadili se na čas v opuštěné chalupě Čudově ve Lhotě-Netřebě. Jednoho dne za stavením čp. 55 Václ. Pašty položili otevřený baťoch a trochu soli, sirky a cigaretu. prosili tak o jídlo a kouření. Věci našla manželka jmenovaného chalupníka, vzala je a Cyril Pašta, vrch. četnický strážmistr v.v. odnesl vše na četnickou stanici. Lidé se sbíhali za vsí. Dva z Rusů přišli až k nim a ptali se na směr cesty na Moravu. Ptali se Jos. Hanuše z čp. 60. Žádali o jídlo. Soused Hanuš jim cestu ukázal a radil jim, aby se zatím schovali v lese. Přišli četníci a uprchlíky honili. Jan Zima z čp. 33 měl motorové kolo, jel po silnici a polními cestami a polem uprchlíkům nadejel. Tak byli Rusové chyceni a i oni dva, kteří přišli až ke vsi. Četníci odvedli je do Rychnova, kde je předali německému vojenskému úřadu. Jan Zima, který jízdou na motoru pomohl nejvíce při schytání uprchlíků, byl by za to a za své chování v době protektorátu neušel zasloužilému trestu, jak byli naň občané rozezleni. Zachránil ho ohled spoluobčanů k jeho, tehdy malým dětem.

Druhá historka se stala před začátkem jara 1945. V obci se objevila nová skupina ruských uprchlíků. Byli to dva muži a žena. Utekli z Německa, kde byli na nucených pracích, tehdy v jedné továrně. S nimi přišel ještě jeden Rus. Toho ukryl ve své chalupě čp. 60 Josef Hanuš, skupinu tří prvních skryl ve farských budovách. Uprchlíky živil nebo je rozváděl po chalupách v obci. Muži pomáhali při hospodářství, štípali dříví atd. Četníci, třebaže o uprchlících věděli, mlčeli. Teprve koncem března, když i do Bílého Újezda přiděleni byli nemečtí uprchlíci v počtu 80, četnický strážmistr Cyril Pašta doporučil Josefu Hanušovi, aby ruské uprchlíky přiměl k odchodu. Proto jednoho dne všichni Rusové z Újezda zmizeli.

Nakonec ještě nutno zmíniti o těch, kteří přece jen se dostali na práci do říše za doby protektorátu. Na štěstí nepracovali tam dlouho. Tak Václav Šmída z čp. 9 byl nějaký čas v Německu na práci, Josef Kroupa z čp. 5 rovněž pracoval v říši. Oba jako zedníci. Josef Linhart z Roudného z čp. 22 tam byl také.

Vcelku celá obec přežila německou okupaci poměrně šťastně a když na jaře 1945 se blížily červánky nové svobody, připravovali se obyvatelé na blízký její příchod.

Dne 5. května 1945 roznesla se před polednem po obci bleskem zpráva, že rozhlas volá o pomoc četnictvo, policii, hasiče a všechno ozbrojené občanstvo proti Němcům. Pražské povstání proti okupantům propuklo. Zdejší občané, kteří měli přijímací přístroje rozhlasové s úzkostmi odposlouchávali pražské zprávy a roznášeli průběh po vsi.

Ve vsi ujal se vedení národní výbor a zasedal nepřetržitě dvěma až třemi členy střídavě v bytě předsedy Alfr. Thýna. Německým uprchlíkům nařízeno, aby neopouštěli své ubikace, aby jich v případě potřeby mohlo býti užito jako rukojmí.

Ale 6. května přišel rozkaz z Nového Města. Bylo vyhlášeno stanné právo, vlajky se musily sejmout, bylo zakázáno shlukování se, od 8. hod. večer do 6. hod. ráno nesměl nikdo pobývati mimo domov. Neradi dávali zástupci národ. výboru rozkaz k sejmutí vlajek. V noci na 7. května byl nár. výbor v pohotovosti, připraven na vše. Okupanti neměli vzájemného spojení a omezili se jen na formální kontrolu, zda se uposlechlo nařízení asi desetičlennými patrolami, které prošly naší obcí.

Dne 9. května k deváté hodině ranní přijely do Újezda první kolony Rudé armády po silnici od Brocné a rychlým tempem postupovaly směrem k Hrošce a pak všemi proudy ku Praze. První ruský voják, který zde zastavil, byl v osobním autu jedoucí major Rudé armády, kterého újezdečtí občané slavnostně přivítali. A pak dne 10. května v obci uvítali proudy valící se sovětské armády. Vojáci při zastávce rozdávali našim dětem čokoládu a naši občané hostili rudoarmějce, kteří se tu ubytovali. Ve škole sídlil po 2 dny štáb ruských jednotek maršála Koněva. V těch dnech se stalo tragické neštěstí. Ruští vojáci vybrali palírnu líhu v blízkém Ostrově a po požití většího množství alkoholu se otrávilo mnoho ruských vojínů, z nichž 6 zemřelo v Hrošce. Jsou pochováni na zdejším hřbitově ve společném hrobě.

Také jeden tank sovětský se přede vsí porouchal a jeho čtyřčlenná posádka zůstala tak přes měsíc zde. Jejich velitel, mladý poručík Balašov, po měsíci při zkušební jízdě opraveného tanku byl zraněn. Řidič nemohl vytočit v rychlé jízdě zatáčku u kostela a vjel do plotu Michlovy zahrádky, kde se prudce zastavil. Poručík Balašov byl vymrštěn na praskající plot a jedna jeho zlomená tyč probodla poručíkovi prsa až do plic a zlomila mu žebra. Tank odjížděl a zraněný ležel nejprve u Michlů, pak v nemocnici v Rychnově. Balašov se postupně uzdravoval a po úplném uzdravení odejel za svými jednotkami.

V obci se pomalu uklidnil první radostný ráz života a život opět se vrátil do klidných kolejí. Vedení státu se opět ujal president dr. Ed. Beneš a všichni byli ubezpečeni, že košický program bude jen státu na prospěch. A pod zorným úhlem tohoto státního aktu zahajovali opět své práce na polích.

R. 1945 dne 2. srpna na konferenci v Postupimi byl schválen odsun německého obyvatelstva z Československé republiky, v jejíž lůno se opět vrátilo Slovensko. Jen Podkarpatská Rus přivtělena byla k Sovětskému svazu jako část Zakarpatské Ukrajiny. Dne 3. srpna podepsal president dr. Ed. Beneš dekret o státním občanství, jímž státní občanství republiky ztráceli ti, kdo za okupace se hlásili jako občané německé říše.

V listopadu dne 15. byl nařízen soupis vkladů a vklady se staly vázanými.

Dne 26. května 1946 konaly se volby do Národ. shromáždění. V naší obci bylo platných hlasů 214, prázdné byly 3, neplatné 2. Z platných hlasů obdrželi:

Proto podle výsledků státních voleb byly místnímu národnímu výboru přiděleny straně komunistické 3 mandáty, čsl. straně lidové 7 mandátů a straně národně socialistické 2 mandáty. Podle tohoto rozdělení byli zvoleni: předsedou místního národního výboru Frant. Nič, krejčí (lid.), náměstek předsedy Josef Dyntar (n.s.), členy rady P. Jar. Mihulka, farář (lid.) a Boh. Rozum, říd. učitel (kom.). Členy výboru: Josef Linhart z Roudného čp. 22 (kom.), Jar. Ehl z čp. 52 (kom.), Lad. Sedláček z čp. 26 (lid.), Jan Švorc z Roudného čp. 5 (lid.), Josef Jiroud z čp. 11 (lid.), který se stal účetním a pokladníkem, Josef Hanuš z Roudného čp. 16 (lid.), Alois Pilc z čp. 23 (nár. soc.), Jan Štěpán z čp. 45 (lid.). Kulturním referentem zvolen P. Jaroslav Mihulka.

Přes to, že je po válce, propaguje se sběr léčivých bylin i sběr textilu. Z obce bylo v r. 1947 zasláno firmě Deko v Nov. Městě n./Met. 7,80 kg řebříčkové natě, 6 kg lipového květu a 2,80 kg sušeného květu černého bezu. Kromě toho sebráno 410 kg textilu, za kterýžto sběr utržila škola 431 Kčs.

V únoru 1948 vzdal se president Dr. Edvard Beneš svého úřadu a místo něho zvolen byl presidentem republiky předseda komunistické strany československa Klement Gottwald, jako první dělnický president.

Dnem 25. února 1948 nastává naší republice nový, svobodný život. Toho dne převzala komunistická strana československa vedení státu a po abdikaci presidenta dra Ed. Beneše nastoupil na stolec presidentský první dělnický president, Klement Gottwald. začíná se nová éra republiky. Proklamace a výnosy strany a vlády směřují na jedné straně k upevnění moci a na straně druhé k zlepšení hmotné úrovně pracujícího lidu. Při tom nezapomíná vláda ani na kulturní život pracujících. Do továren a vůbec na mnohá pracoviště přicházejí nejrůznější umělci, aby ve chvílích oddechu pracujících poskytli jim kulturní povznesení.

Poměry školské se přizpůsobují školství sovětskému a tak v červnu 1948 dostala škola nové úřední jméno „národní škola“.

Místní občané plně chápou potřeby státu a bez reptání jdou obětavě za prací všude tam, kde je toho třeba. Snaží se seč síly jejich stačí, aby přesně plnili předepsané dodávky a nemohl-li některý hospodář splniti svou dodávkovou povinnost, doplňují ochotně za něho ostatní sousedé. Ale nejen to: snaží se co nejvíce, aby nejen byly dodávky hospodářských výrobků splněny, ale aby byly dokonce vyšší, což se našim rolníkům skutečně daří, dík vytrvalé a obětavé práci na poli i při pěstování dobytka. Chápou, že jen zvýšením produktivity práce mohou zabezpečiti a přispěti k povznesení blahobytu. A v této snaze brzy po převzetí moci komunistickou stranou objevují se v Bílém Újezdě tři traktory Zetor 25. První traktor zakoupili si společně (s dluhem) Al. Vaníček z čp. 34 s Karlem Jiroudem z čp. 8, kteří nejochotněji pomáhají spoluobčanům při polních pracích, ať při orbě nebo sečení, neboť ke svému traktoru pořídili si t. zv. sekací lištu i pluh. Po nich opatřil si podobný traktor Ota Novotný z čp. 30 a po něm Jos. Michl z čp. 2, kterýžto traktor byl veden jako družstevní. Práce rolníků v celé vsi se ulehčuje, hlavně prací traktoru Vaníčkova-Jiroudova. Rovněž traktor Novotného vydatně pomáhá při polních pracích. Jen tak bylo možno nejen splniti roční dodávky polních plodin, ale dokonce je vždy překročovati.

V zimě r. 1951 zřítila se nakloněná zeď dřevníku školního. Protože nebylo prostředků k opravě (v plánu), sehrálo Sdružení rodičů a přátel školy divadelní představení, a to Štolbovu veselohru „Na letním bytě“. Tím byl opatřen potřebný náklad na opravu. Při tom byla část u dřevníku upravena na místnost pro umístění žehlicího mandlu sdružení místních žen. Při stavbě a úpravě obětavě pracovali jako brigádníci místní občané.

Až do roku 1953 dostávali občané republiky stále lístky na odběr potravin a textilu. Dne 30. května 1953 na zasedání strany a vlády bylo jednáno o návrhu na peněžní reformu a zrušení potravinových lístků. Zákonem z téhož dne byla provedena peněžní reforma. Podle vládního výnosu se měnilo:

Výměna peněz počala dne 1. června 1953.

Život v Bílém Újezdě pokračoval v práci a snažení, neboť všichni občané si byli vědomi potřeb státu. Třebaže se zdánlivě nic nedělo, přes to mezi rolníky se ozývaly hlasy, že i do Újezda přijedou jednoho dne agitátoři, kteří budou přesvědčovati místní hospodáře o výhodách společného hospodaření v Jednotném zemědělském držstvu a budou nabádati ke zřízení družstva i v Újezdě. To se stalo v měsíci říjnu 1957, kdy přijelo do obce několik aut a z nich rozešli se ve dvojicích agitátoři po chalupách, jako na př. do čp. 8 (K. Jiroud), čp. 43 (Jos. Duzbaba) a jinam.

Návštěvy agitátorů se potom opakovaly ještě několikráte za zimu a jaro. Současně s tím přinášely týdenní noviny „Okresní vesnické noviny Průkopník Dobrušska“ články o Bílém Újezdě. Časopis tento dne 3. dubna 1958 měl na přední straně obrázek novostavby budovy MNV; dne 12. června 1958 posmíval se Bílému Újezdu: „Bílý Újezd historickou reservací“ – jakoby místní hospodáři nechtěli se ustavit v JZD a proto bude v Újezdě zachován starý způsob hospodaření jako státní reservace. V témže čísle napsal ještě Václav Vlk, instruktor rady ONV článeček „Bílému Újezdu hrozí sekyra – proto se brání družstvu“. Myšlena je tu sekera na kostelní zvonici, která prý hrozí obci a jejím obyvatelům, jestliže by vstoupili do JZD. Články ty, dobře míněné, nesetkaly se však u místního obyvatelstva s účinkem, s jakým bylo počítáno, naopak mnohde přinesly nenávist k těm, kteří je psali a k celé agitační propagaci, a spíše ustavení JZD oddálily než přiblížily.

Za těchto poměrů dostali místní hospodáři v Újezdě i Roudném pozvání, datované 21. července 1958, kterým rada místního národního výboru v Bílém Újezdě je zve na ustavující schůzi JZD v Bílém Újezdě, která se koná v úterý 22. července 1958 ve 20 hod. v místním hostinci Jednoty.