Kostel s farou a okolím v akvarelu Bothově z r  1853. (Originál ve farské kronice)

---

Prvotní obyvatelé, kteří začínali tvořiti novou obec, musili si nejprve pracně vykáceti les, neboť jim byla pánem dána obyčejně pralesem porostlá část země, kterou si musili nejdříve připraviti. Kácením lesa získávali dřevo na stavbu svých obydlí a stavení hospodářských, že slabšího dřeva tvořili ploty zahrad a ohrad pro dobytek. Teprve potom mohli si upravovati pole. Pařezů a zbytečného dřeva na budoucím poli se zbavovali ohněm. Kus lesa za kusem prostě vypalovali neboli žďářili a na těch místech zakládali pole. Popel byl první mrvou těchto polí. Potom zbavili pole zbytků kořenů, které neshořely. Vykopávali je a s nimi současně zbavovali půdu kamenů. Tuto půdu urovnali a teprve pak hákem zorali.

Takto upravená půda měla dosti živin, že ji nemusili několik let hnojit. Aby vyhubili všechen plevel, který se vypálením a přeoráním nezničil a brzy se na volné půdě objevoval, přeorávali pole třeba třikráte do roka.

Staré hospodaření bývalo primitivní a chudé. Tehdejší hospodáři nemohli ani dobře svá pole hnojit. Bývalo totiž zvykem, že dobytek zůstával ve volné přírodě na pastvě větší část roku a tak byl nedostatek stájového hnoje. Dobytek se vyháněl na pastvu na úhory, po žních zase na strniska a na vysečené louky. Ubývalo-li pastvy, zůstával dobytek na obecních drahách, aby tu spásl to, co zůstávalo nerozjeto. Proto hospodáři nechávali část svých polí po několika letech ležeti ladem, aby sama nabrala nových živin. Úhořením se však zmenšila osevná plocha polí. Musili ji nahraditi novým kácením a vypalováním lesa.

Úhoření, jak se tento způsob obdělávání půdy nazývá, se provádělo postupně ve třech etapách. Třetina orné půdy ležela vždy ladem a to postupně. Zbylé dvě třetiny orné půdy se osévaly nebo osazovaly. Úhor se nechával obyčejně po jetelích. Každé pole se hnojilo i s úhorem jen jednou ve třech letech. Úrodnější pole zůstávala ležet ladem každý třetí rok, méně úrodná pole pak ležela úhorem každý třetí a čtvrtý rok. Selo se obyčejně do úhoru nebo do strniště a to vždy tak, že do půdy čerstvě pohnojené se selo na podzim, do půdy pohnojené před rokem se selo na jaře. Kusy půdy nově zjitřené po vypálení lesa se nazývaly vyklúčené.

Vyklúčená pole, která ležela u vod nebo jimž při jarních táních hrozilo zaplavení, zůstávala jako louky nebo pastviny. Celé toto hospodaření bylo nehospodárné, protože rolník měl trvale třetinu svých pozemků ležet ladem. Proto se stále vypalovaly kusy lesa, aby se získávala nová orná půda. Tak se stalo, že lesů čím dál více ubývalo, až nakonec zůstaly lesy jen na mělkých a kamenitých půdách. Tak v katastru újezdeckém zbyl les jen v Žabně a v Roudném. A i ty později vzaly za své při větrných smrštích.

Obdělávání půdy bylo rovněž jednoduché a nedokonalé. Oralo se nemotorným hákem, neboť starší rolníci neznali pluhy. Ruchadlo bratří Veverků se sice zavádělo kolem r. 1830, ale ještě kolem r. 1870 byla řada hospodářství, kde orali starým hákem. Hák měl trámek jako střední základ a k němu byly upevněny dvě kleče, aby hospodář mohl hák řídit. Pod klečemi bylo rovné železné krojidlo ve svislé poloze a pod ním krojidlo vodorovné. Vpředu bylo zahnuté dřevo s nosem dopředu. Obracecí deska háku byla dřevěná a půdu vlastně neobracela. Pouze ji rozrývala, protože byla rovná a ne jako u pluhu prohnutá do vlnovky. Tam, kde byly půdy kamenité, jako bylo u většiny polí v Újezdě, hák tento nijak při orání pevně v půdě neseděl, ale klonil se chvílemi napravo, potom zase nalevo. Jestliže jej hospodář pevně v zemi nedržel, měl stále chuť ze země vyklouznouti. A tak práce s ním byla velmi těžká. Oráč musil hák stále pozorovat. Chvílemi jej musil vší silou tlačit do země, chvílemi jej musil zvedat; jednou jej musil přidržovat levou a hned zas pravou rukou, aby neskákal. Dobře ovládat hák mohl proto jen skutečně silný člověk. Starý takový hák byl ještě do nedávna v čísle 21 a poslední hospodář Josef Jiroud jím za mlada ještě pracoval.

Brány hospodářské byly podobně nemotorné. Bývaly to zpravidla jen čtyři tyče spojené do čtverce a přes ně napříč ještě křížem dvě tyče slabší. Tato kostra opatřena byla dřevěnými hřeby. Železné hřeby se ujímaly u bran hodně později. Protože tyto brány byly poměrně lehké, zatěžkávaly se kameny nebo se na ně postavil sám hospodář (což se děje i dnes). Později bývaly spojovány dva čtverce bran vedle sebe. Aby je hospodář mohl zvedat a odstraňovat plevel nachytaný na hřebech, bývaly opatřeny na zadní straně silným provazem. Po bránování se ještě dodatečně zbylé hroudy roztloukaly motyčkou nebo dřevěnou paličkou. Práci tu prováděly obvykle děti a ženy.

Válců v nejstarších dobách vůbec nebylo. Později dělaly se pouze dřevěné.

Úrody byly úměrné nedostatečnému obdělávání polí. Obilí bývalo hodně zaplevelené a proto málo sypalo. V některých záznamech z té doby se uvádí, že sypalo sotva na věrtel, t.j. z mandele větších snopů se dostalo asi 18 kg obilí a často i méně. Sekalo se ručně kosami a rožni, kterýžto způsob se dodnes udržel.^[82] Velmi často se však stávalo, že bylo nutno sekat – zvláště na jaře – pouhými srpy, protože stébla byla velice slabá.

Mlátilo se cepy a to bývalo vždy veselo. Žertovalo se, zpívalo a vyprávělo, protože mlatců bývalo více pohromadě. S mlácením se začínalo velmi časně, obyčejně kolem páté hodiny ranní a končilo se až už se šeřilo. Denní mzda staršího mlatce, který šel u oplotni, byla 15–20 krejcarů denně, mladší mlatci a ženy, kteří šli uprostřed nebo na klase, dostávali denně 10 krejcarů.

Obilí po výmlatu nabíralo se dřevěnými lopatami – voršoufy – a házelo se pak proti větru, aby se z něho odstranily plevy. Toto přehazování se provádělo několikráte. Teprve později se obilí potřebné k setí čistilo na jednoduchých strojích, fukarech. Ty měly však jen jedno síto. Úhrabky a plevy se pečlivě sbíraly na krmivo.

Teprve po r. 1870 objevuje se první ruční mláticí stroj a kolem r. 1880 zavádějí se mlátičky žentourové.

Z ostatních plodin pěstoval se jetel. Bývalo ho však málo; někde se pěstoval pouze nízký jetel švédský, pro koně žluťák ouročník. Málo bývalo i sena, protože se většina trávy zkrmila na zeleno. Sušily se pravidelně jen otavy.

Brambory sázely se jednoduše, pouze za motyku. Tak se také okopávaly a vykopávaly. Hojně se pěstoval len. Řepa cukrovka se v našem kraji nepěstovala, pouze bílá řepa na jídlo a vodnice.

Po mlácení a skončení polních prací zasedli hospodáři ke stavům. Ale i z přádla musilo se platit na panskou kancelář. Újezdečtí platili z přádla do panské pokladny 1 krejcar ročně. A to byl tehdy značný peníz, neboť bída o peníze byla veliká. Kdo na př. si mohl koupit na jarmarce za 2 krejcary kudlu, byl veliký pán.

Třetinovým způsobem (t.j. že třetina polí zůstávala ladem) se u nás hospodařilo ještě v 16. stol.

Za války třicetileté (1618–1648), za níž nastal veliký úbytek obyvatelstva ve všech osadách, nebylo možno všechnu ornou půdu v katastru obce obdělati a proto jí mnoho zůstávalo ležeti ladem. Tyto neutěšené poměry pokračují ještě po třicetileté válce za protireformace. Tak na příklad ukázkou zde buď zápis tereziánského katastru z r. 1714, v němž u naší obce čteme:

Postupně vyvinuly se polní míry a to ze způsobu, jakým se oralo. Nejstarší způsob orby byl na záhony. Lepší půdy se oraly na úzké čtyřbrázdové záhony, horší a sušší půdy na záhony širší, šestibrázdové. Mezi sousedními záhony zůstával rozhor na dvě brázdy a sloužil za svod vody. Do něho se neselo. Rozpočteme-li si povrch pole se čtyřřádkovými záhony s dvouřádkovými rozhory, vidíme, že na těchto polích byly jen dvě třetiny plochy osety, neboť jedna třetina byla neoseté rozhory. Na polích se záhony šestibrázdovými tvořily neoseté rozhory čtvrtinu výměru a tři čtvrtiny plochy byly osety.

Velikost polí měřila se pak podle toho, kolik se na ně vyselo obilí. Jeden korec (měl 12 čtvrtí) obilí se vysel na 3 provazce půdy, při čemž jeden provazec měl 52 lokte. Tři provazce byla plocha rovnající se 901 ⅓ čtverečního sáhu českého (neboli 792 čtverečné sáhy vídeňské).

V přiznávací tabele poddaných z r. 1714 čteme u Újezda poznámku:

Bylo to tedy 6 × 901 ⅓ čtverečného sáhu, čili 5409 čtvereč. sáhů, což by bylo 195 arů dnešních.

Jestliže hospodář nesel do rozhorů, musel pro jeden korec výsevku zaorati při čtyřbrázdových záhonech o polovici plochy víc, tedy 4 ½ provazce neboli 1188 čtvereč. sáhů vídeňských. Tato plocha se nazývala uherské jitro (joch). Při šestibrázdových záhonech bylo nutno zorati o ⅓ půdy více, t.j. 4 provazce neboli 1056 čtvereč. sáhů. Tato míra se nazývala strych. Jinou mírou byly hony o 8 provazcích, čili 2112 čtvereč. sáhů vídeňských nebo 2403 5/9 čtvereč. sáhu českého, což je 2 strychy čili 4 měřice. Přehledně je přepočet tento: 1 české jitro je kus zjitřené noviny v té rozloze, aby se získala půda pro 1 korec každoročního osevu (při tom ½ korce leželo ladem). Abychom si usnadnili přepočítávání starých měr, mějme na paměti že

Z plodin, které se sely po válce třicetileté, bylo nejvíce pěstováno obilí, pak okopaniny, zeleniny a luštěniny. Z obilí se vysévalo žito ozimé i jarní, pšenice, ječmen, potom oves, ale také proso a pohanka. Na tehdejších polích v okolí naší obce našli bychom také řepu, ale jen krmnou, mrkev, zelí a všechny druhy zeleniny. Zelenina se pěstovala obyčejně v oplocených zahrádkách u domů. Luštěniny se pěstovaly v našem katastru ve větší míře než dnes a to většinou hrách a čočka, ale také vikev a boby. V okolí obce se hojně sel len a konopí. Pro panský pivovar byl tu pěstován také chmel a to na polích patřících panskému dvoru, jak o tom dodnes svědčí jmého části polí za vsí směrem k Dobrušce, kde se říká „Na chmelnici“. To také potvrzují zápisy ve starých gruntovních knihách, kde se mluví o vlastním chmeli. (Majitelé části vsi, která patřila ještětickým Vlkanovům měli svůj pivovar v Solnici, Mladotové nebo páni Wostrovští zase měli svůj pivovar pod zámečkem Skalkou při Zlatém potoce). Proto byla snaha pánů, pěstovati si vlastní chmel, aby nebyli odkázáni na kupování jeho od jiných pěstitelů.^[83]

Dobytek byl pěstován podobně jako dnes, jen s tím rozdílem, že se volně pásl od jara do začátku léta na lukách za vsí, potom po žních a na podzim. Chován byl hlavně dobytek hovězí, skopový, vepřový a koně.^[84] Ustájení dobytka v chalupách však bývalo vždy špatné, chlévy byly málo větrané, nízké, s nevelikými okny, takže v nich bylo stálé šero. Však ani světnice hospodářů si na mnoho světla nepotrpěly. Z drůbeže se pěstovaly všechny druhy jako dnes.

Selské lesní hospodářství bylo podřízeno panskému dohledu. Sedláci nebyli majiteli velkých výměrů lesa a kousky porostu, jemuž se mohlo říkati les, byly obyčejně na místech, na nichž se nepomýšlelo zakládati plochy polní. Kromě toho bývaly od vsi dosti vzdáleny. Jedině lesy zádušní nebo farské byly blíže obce a na půdě vhodnější. Přes to výnos všech lesů (kromě panských) byl pro majitele malý. Byly spíše zásobárnou paliva a stavivového dřeva, slabé kusy sloužily na úpravu hražení kolem polí nebo na ploty k zahrádkám.

Sedláci však ani ve svých lesích nesměli loviti zvěř. To bylo výsadou pánů už od husitských válek. Sněmy zemské v 15. i v 16. stol. odhlasovaly, že vesnický lid nesmí nositi zbraň ani provozovati myslivost. Se zvláštním svolením pánovým směli určití poddaní toliko lapati ptáky se síťkami, na lep nebo do sklopů.

V 17. stol. bylo poddanému lidu zakázáno bráti na pole psy a vykopávati vlčí jámy. Rovněž nesměli zaháněti zvěř od svých polí, ani pole proti zvěři oplocovati. Velcí ovčáčtí psi musili nositi u krku uvázaný dlouhý kus dřeva a selští psi měli míti useknutý kus přední nohy, aby byli již zdaleka rozpoznatelní. Kdo se z touhy po mase dopustil pytláctví a byl chycen, byl obyčejně velmi přísně potrestán. Poddaní však byli povinni nadháněti a donášeti zvěř při panských honech. Přitom se páni nestarali, dělá-li zvěř rolníkům škodu na jejich polích nebo jestli sami škodu nedělají v době svých honů. Zato však si právo honební hájili i proti svým sousedům a byly z toho velké rozepře, jestliže pán sousedního panství porušil při honu hranice panství.^[85]

U všech stavení v obci pěstovali len a konopí, neboť téměř v každé chalupě se předlo a tkala se plátna a i jiné látky na některé části oděvu. O tom všem ale musil věděti pán, vlastně panská kancelář. Za jakási povolení přádla (i když se žádné neudělovalo) vybírala panská kancelář ročně určitou částku – 1 krejcar, jak bylo již podotknuto. O tom se dočítáme v tržních smlouvách s vrchností při převodu chalup na jiného majitele, byť to byl třeba syn.

Jest jistě zajímavé, jak se měnil (byť nemnoho) od 14. stol. až do 18. stol. a ještě dále inventář hopodářského zařízení. V prvotních dobách bylo ovšem hospodářské náčiní a nářadí ponejvíce dřevěné a takové se ještě dlouho udrželo na chudých selských gruntech. Později bylo nářadí okované a značně později – až ve stol. 19. – vystřídalo mnohé součásti nářadí pouze železné. Pročítáme-li smlouvy o převodech hospodářství, najdeme v nich úplné seznamy hospodářského nářadí při jednotlivých gruntech. Z nich shledáme, že na žádném gruntě nesměl chyběti vůz „okovaný železím“ se žebřím, druhý s košem a korbou hnojní.^[86] Pro zimní dobu bylo třeba saní. Potom byl jmenován pluh železím pobitý (k němu kolečka plužní, brdce či váhy, rádlo, otka), brány se železnými hřeby. V smlouvách bylo pamatováno na všechno. Tak v „koňském nádobí“ najdeme chomout, přední a zadní šle a sedlo. Pro zařízení stájí se uvádělo: žlab, koryto (nebo jesle), vidle hnojné, kopáč. Zařízení stodoly obsahovalo stolici řezací s kosou čili kosířem, hák, vidle přidávací, cepy, hrábě, věječku, pro měření obilí měřici, korec, čtvrtce, potom pytle. Do síně patřila lopata, vidle k peci, sekyra kladní i lícná (na opracování trámů), motyka, kratce (motyčky), konev; pod střechu na komoru se uklízela díže a nádoby mléční, žejdlíky, máz, hrnce na vystávání mléka, jiné na sýření a soudek k tlučení másla. Tyto drobnosti bývaly v tržních smlouvách uváděny jako přídavky.

Bílý Újezd jako téměř všechny vsi neměl řemeslníků. V čísle 2 byla krčma (hospoda) zájezdní, jedna z nejstarších v kraji. Uvádí se již r. 1595, kdy dne 16. září toho roku prodal ves Újezd s krčmou pán Martin z Vlkanova svému bratru Bedřichu z Vlkanova. Krčma měla výhodnou polohu, neboť jejím dvorem procházela silnice od Rychnova k Dobrušce. Při krčmě byl i masný krám a později kupectví.^[87]

Při silnici, vlevo od hřbitova (při dnešním hostinci č.p. 53) bývala panská kovárna. Ta byla později zrušena a nalézáme druhou kovárnu při č.p. 20 (11 staré). Ale ani ta nedočkala se naší doby. Podle zápisu z r. 1832 se dovídáme, že v obci byl kovář, který měl učedníka, řezník (v čp. 2), tkadlec bez zaměstnání a 2 pomocníci, 1 hostinský (v čp. 2) a 1 truhlář s učedníkem. Snad tak bylo v důsledku obecně platné středověké zásady, že do vzdálenosti jedné míle od města se nesměl usaditi žádný řemeslník bez povolení vrchnosti.^[88]

Hekovy (Věkovy) „mořské panny“, symbol cechu kupeckého z původního jeho krámu v Dobrušce, po r. 1841 v B. Újezdě čp. 2 a nyní opět na původním místě v Dobrušce.

---

Dávno platilo pravidlo, že po otci dědí hospodářství nejmladší syn. To platilo i nadále. Jen ve zvláštních případech ujímal se gruntu starší nebo i nejstarší syn. Stávalo se to obyčejně tehdy, když otec zemřel předčasně a dědic byl ještě nezletilý a když vdova se již neprovdala a také si netroufala sama vést hospodářství. Ale i tak nebýval oprávněný dědic odstrčen, protože jeho starší bratr se stal pouze dodržovatelem do jeho zletilosti nebo na určitou řadu let. Za dob válečných se stávalo, že za dědice vojáka hospodařila matka nebo i švagr. Pouze ve zcela výjimečných případech a ze zvláštních důvodů neobdržel oprávněný dědic grunt, ale býval za to nějak odškodněn. Bylo to asi v takovém případě, kdy dědici scházely potřebné schopnosti, aby hospodařil. Nebylo-li v rodině synů, dědila grunt nejmladší dcera, ale toto nebylo vždy pravidlem, zvláště ve statcích.

Ta okolnost, že dědil nejmladší ze sourozenců, umožňovala rodičům, že mohli vypraviti a vyvěniti starší děti ještě za svého hospodaření. Pravidelně při předávání gruntu dostávaly starší sourozenci určitý podíl z trhové ceny ve výši jako dědic, mladší a nezletilí vedle toho ještě nějaký kus dobytka a mladému hospodáři se ukládalo, aby jim dal při jejich vyženění a provdání náležitou výpravu. Z toho jest patrno, že tuto výbavu starší již dostali. Někdy se dokonce předávající otec takřka ospravedlňuje, že některému z dětí již nic nedává připomenutím, že díl svůj již dostal. Otec si však při tom vymiňoval, že bude hospodařiti do své libosti nebo do své smrti. Postoupil-li hospodářství ihned, zajišťoval neženatým a neprovdaným dětem právo bydleti na gruntě ve společné domácnosti s mladým hospodářem, někdy i se stravováním. V tom případě jim však ukládal, aby pomáhali mladému hospodáři s prací. Právo společného bytu končilo obyčejně tehdy, když se onen člen oženil nebo provdal. Dětem neduživým a tělesně nebo duševně vadným zajišťoval otec vždy zaopatření na gruntě až do smrti. Synům vojákům bylo rovněž zajišťováno jeho právo a podíl. Zdá se však podle záznamů, že se syny vojáky byly asi špatné zkušenosti, neboť se jim ukládalo, aby se dobře chovali k novému hospodáři.

Koncem 18. stol. a zvláště od počátku 19. stol. se stále častěji objevují knihovní zajištění spoluvlastnictví manželky na gruntě. Obvykle před svatbou a současně s předáním gruntu mladému hospodáři uzavírá tento svatební smlouvu s nevěstou, ve které se uvádí, jaké věno nevěsta dostane. To odevzdává budoucímu manželi a on jí za to činí spoluvlastnicí majetku, který má a míti bude. Nezletilou nevěstu zastupují nebo jejím jménem smlouvu uzavírají její rodiče.

Od let osmdesátých 18. stol. objevuje se v gruntovních knihách ve smlouvách o předání živnosti také zápisy o výměnku, ano i zajištění dárce pro případ, že by nový hospodář se nechoval dobře vůči dárci. Tak na př. v pozemkové knize z r. 1700 Nro II. na str. (fol) 6 čteme:

Z téže pozemkové knihy stůjž zde jako ukázka zápis Josefa Kunce na chalupu podružskou pod čís. konsk. 27 st./48 n. s krámem masným za 450 zl. rejn. [fol. 16]:

Takto a obdobně vypadají předávací zápisy v gruntovních knihách. Jest to v duchu vládního nařízení, jež ukládá patrimoniálním úřadům, aby se staraly o řádnou úpravu výměnků a o stavbu výměnečných chalup. Zdá se však, že u nás nebylo ve většině případů těchto výměnečných chalup, neboť se ve všech podmínkách mluví jen o teplém a světlém bytu společně s hospodářem. Někdy byl žádán také byt klidný nebo pokojný.

První druh selského výměnku jest poměrně veliký: několik korců obilí, bramborů, hrách, čočka, vedle určitého počtu záhonů hospodářem připravených pro zelí, řepu a len, nebo také pro brambory (erteple)^[89], nejsou-li vymíněny při obilí, pak výživa určitého počtu dobytka při hospodářově píci a j. Z množství naturálií jest patrno, že výměnkáři pamatovali také na výpomoc, kterou by ještě mohli poskytnouti ostatním dětem, hlavně dcerám provdaným na jiných chalupách.

Druhý druh selského výměnku byl mnohem nižší a byl určen pouze pro výměnkáře. Na nejstarších chalupách se přizpůsobovali výměnkáři statkům a požadovali pro sebe také obilí a jiné naturalie, nebo si ponechávali pro sebe k užívání kousek pole. Podobně se zachovávali i na chalupách později postavených tací hospodáři, kteří pocházeli ze statku. Většinou však se chalupničtí výměnkáři spokojovali teplým a světlým bytem a stravou u hospodářova stolu. Zato je pravidlem, že každý výměnkář si vymínil užitek ze sadu, obyčejně třetinu, čtvrtinu, někdy jen pětinu z ovoce.

Z dochovaných pramenů nikde nevysvítá, zda docházelo také ke sporům o výměnek. Nasvědčuje však tomu opatrná úprava některých úmluv, jak jsme viděli z uvedeného zápisu Tomáše Kautského.

Hospodářská stavení 18. stol. se valně nelišila od stavení starších dob. Byla dřevěná, krytá došky. Potřebovala proto poměrně častých oprav. Obvykle nacházíme v zápisech již u třetí generace po nové stavbě chalupy, že se mluví o sešlém gruntě. Pouze u stavení čp. 2 se dovídáme, že to byla stavba z kamene.

Až do polovice 19. stol. byla v mnohých staveních pouhá ohniště místo kamen. A r. 1781 uložil krajský úřad vrchnostem, aby nedovolovaly v nových stavbách stavěti komíny ze dřeva (!), nýbrž z kamene a cihel.

Která pole patřila k tomu kterému stavení můžeme sledovat v katastrech. Fasse z r. 1714 však už obsahuje vedle rolí a lad také louky, půdu pustou a křovím porostlou, štěpnice a lesy. Její předností je také, že uvádí polohu parcel a místní názvy jejich polohy. Jakost polí jest klasifikována jako v berní rule ve třech třídách. Z výsledku visitace jest patrno, že ve fassích bývaly nesprávně přiznávány na př. porostliny a lesy. Visitační komise také změnila mnohde odhad bonity půdy.

V Bílém Újezdě zůstávalo stále hlavním zaměstnáním rolnictví. U dvora byla zprvu i chmelnice, jejíž výtěžek se dodával do pivovaru nejprve solnického, později, po koupi majetku ještětického do pivovaru rychnovského. Později však byla chmelnice zrušena, patrně pro špatné zacházení s jejím ošetřováním a jen jméno po ní zůstalo v části pozemků za vsí směrem ke Skalce. Dvůr pak stal se pouze ovčínem.

O chovu dobytka máme první statistické zprávy v berní rule (1654). Pěstování dobytka bylo ve starých dobách velmi jednoduché. Dobytek se celé dny popásal na místech porostlých křovím, na ladách a pokud u selských gruntů měli vlastní pastviny, také na nich. Výsledky takového chovu se také ukazovaly. Soupis dobytka máme ve fassích z r. 1714 a ve visitační zprávě z r. 1719.

Tak jako jinde v podhůří pěstoval se i u nás hojně len, zvláště ve stol. 17. a 18. a po domácku se v chalupách zpracovával. Na počátku 18. stol. nebylo stavení, ve kterém by se nepřadlo. Jeví se to hlavně v předpisech daňových, kde téměř u každého popisného čísla se předepisuje panskou kanceláří 1 krejcar ročně jako daň z přádla.

Živnostníků tu skoro nebylo. Připomněli jsme u čp. 2 krčmu, kvelb, t.j. obchod smíšeným zbožím a krám masný. Krámy ty měly obchodní vchod ze dvora, neboť hlavní silnice jím procházela. Kromě toho byla tu šlachta čili porážka dobytka. Ostatní bylo pověděno dříve. Později byla zřízena jiná hospoda v dnešním čp. 20 (u Kutíků), kde byla také kovárna, potom u silnice v čp. 51 (Novotného). Druhý masný krám býval později v čp. 48 (L. Duzbaby), potom v čp. 50 a konečně v nové době v čp. 3 (J. Ešpandr). Krám potravinářský byl v novější době v čp. 18 (Otčenáškův), pak v čp. 52 (Ehl) a nakonec v čp. 63 (Žďárkův). V Roudném bývaly dvě hospody a to v čp. 16, kde byl také prodej tabáku a v čp. 13. V těchto roudenských hospodách se scházeli ponejvíce pracující při těžbě železné rudy v tamních nedalekých dolech.

V obecním zřízení z 4. dubna 1754, které dostalo město Rychnov od hraběte Frant. Josefa z Kolovrat se stanoví v bodě 9.: „Řezníci města Rychnova při tom na stálý budoucí časy chráněni a zachováni býti mají, aby se jim v jejich živnostech žádná záhuba a překážka nečinila skrze řezníky venkovské, kterýmž nikdy dovoleno býti nemá do města nějaká masa k prodeji donášeti…“. Kdyby se však městští řezníci daných jim předpisů, „z té příčiny řezníkům vesnickým k povolení by bylo, aby svá masa do města Rychnova donášet a prodávat mohli.“ Proto újezdečtí řezníci a i ostatní živnostníci zdejší bývali členy příslušných cechů rychnovských.

R. 1783 byly císařem Josefem II. zrušeny cechy řeznické a každý mohl volně dobytek porážeti a zase prodávati. Ale již r. 1791 byly zase cechy obnoveny a k rychnovskému cechu patřili povinně i venkovští řezníci. Někteří však se nepřihlásili do cechu a ti, kteří byli přihlášeni, nechodili do cechovních schůzí, vymlouvajíce se na velikou vzdálenost od města. Proto je musela vrchnost k tomu nutiti a nepřihlášené zase stíhala.

Ceny životních potřeb byly pro tehdejší poměry značné, neboť peněz bylo málo a zatížení daňová značná. V cenách životních potřeb z listopadu 1748 nalézáme: 1 měřice pšenice byla za 3 zl. 48 kr., měřice žita za 2 zl. 30 kr., měřice ječmene za 2 zl., měřice ovsa za 1 zl. 42 kr., 1 cent sena 1 zl. 6 kr., 1 kopa otýpek slámy 4 zl., chléb bílý ve váze 1 libry 26 lotů za 3 kr., chléb domácí 2 libry 6 lotů za 3 kr., chléb černý 2 libry 18 lotů za 3 kr., 1 žemle váhy 13 lotů za 1 kr., 1 libra masa hovězího za 4 kr. 3 denáry, skopového za 4 kr. až 3 kr. 3 den., vepřového 4 kr. 3 den. až 5 kr.

Velká zatížení různými povinnostmi byla často stupňována živelními pohromami, neúrodou, ano i hladem a nemocemi. Dne 27. července 1719 předložili poddaní rychnovského panství visitační komisi stížnost na útisk se strany vrchnosti a žádali, aby se jich komise ujala. Ve své žádosti uvedli, že komise sama viděla při prohlídce luk a polí „tu největší neúrodu na Božím obilíčku“, třebaže bylo přede žněmi. Teď už slavná komise ví, že žeň dopadla špatně, poněvadž se sklízí po 1 strychu jarního obilí jen 8–10 snopů a někteří dokonce po 2 strychách toliko 1 strych. Uvedli, že pšenice se na panství málo seje a žita se klidí sotva 10–13 mandelů. Z ostatního obilí prý nebudou míti nic. Až se zaseje žito, budou mít na chléb sotva na 2–6 neděl. A taková neúroda je stihá skoro každý rok a šťasten ten, kdo v těchto dobách bude mít do vánoc na chléb. Se slzami přemýšlejí, jak budou moci zaplatiti Jeho císařské Milosti poplatky a jiné těžkosti. Proto berou všichni své útočiště ke komisi, že se nad nimi smiluje, že jejich očitou ruinu uváží a tam, kde to náleží, věc přednésti ráčí, aby mohli „v kontribuci levuňku užíti“, neboť přicházejí takto do největších kontribučních restův.

Vrchnostenský úřad předložil jejich žádost krajským hejtmanům v Hradci Králové a rychnovský (panský) hejtman Matyáš Antonín Dejmen ji doprovodil zprávou z 21. srpna 1719. Připomíná v ní, že generální visitační komise shlédla při svém pobytu na panství ubohý stav poddaných, který se od té doby ještě zhoršil, a to velice špatnou žní, neboť se klidí po měřici žita 1–1 ½ věrtele, letního obilí 1 ½–2 věrtele a všeho dohromady 3 věrtele. Na panství zuří dobytčí mor z dobytčího hladu, poněvadž není krmiva ani pastvin. Z dobytka nemají tedy žádného užitku. Také len se neurodil a jeho zásoby jsou vyčerpány. Nevydělají si tak ani krejcaru. Obilí stoupá v ceně a lidé nevydělávajíce, nejsou schopni si něco koupiti. Vrchnost měla také špatné žně a nemůže jim tedy pomoci. Jest nutno se obávati velikého hladu a nouze a nemocí. V minulém roce byla veliká bída a měl-li kdo co cenného, prodal a projedl to. Teď již nemají ničeho k zpeněžení a k odvádění dávek. Kontribuci nebudou moci platiti. Na konec žádá (Ant. Dejmek), aby komise žádost zdůvodnila a dodala ji místodržícím, aby poddaným byla poskytnuta milost a úleva v kontribuci.

Třebaže tu vrchnostenský úřad sledoval především zájmy vrchnosti jak patrno z toho, že nikde v tomto doprovodu nebylo řečeno, jakým způsobem vyšla sama vrchnost poddaným vstříc. Nelze však popírati, že skutečně byl na panství kritický stav. Nevíme však, zda žádost poddaných byla příznivě vyřízena a jak bylo na ni odpověděno.

Bída však mezi poddanými nepolevila, ba protáhla se na další léta a dosáhla nebývalých rozměrů, zejména v letech 1726–1727.

Hejtman M. A. Dejmek psal dne 11. března 1727 v této věci hraběti Kolovratovi a uváděl, že lidé nemají z čeho žíti, že nemají nic k setí ani žádné krmivo pro dobytek. Psal, že každý den na něho běhají celé stovky lidí, křičí a hulákají nepopsatelně, že musí zemřít hlady, že jim dobytek hyne. Má prý s nimi svrchovaný soucit, ale nemůže jim pomoci. Panství prý bude ruinováno. Ději stále krádeže z hladu a nemine dne, aby se o tom neslyšelo. Na trzích se lidem ztrácí obilí a pekařům chléb přímo z rukou. Sýpky, půdy a mlýny, kde je trochu obilí, jsou vylupovány, ať již o obilí nebo o slámu. Zloději bývají chyceni, postaveni před soud, ale prohlašují, že je k tomu dohnal veliký hlad a nářek dětí; že mají živiti 5–7 lidí, ale že nemají výdělek. Volají a prosí vždy o pomoc, jinak že musí děti a oni s nimi zahynouti. Proto je nutno místo potrestání propustiti je s ostrým odmítnutím a nebrati na sebe nářek, jestliže by někdo zemřel.

Po tomto dopisu obrátil se hrabě Frant. Antonín Libštejnský z Kolovrat dne 15. března 1727 novou žádostí na místodržící, aby směl užíti kostelních peněz v částce 2329 zl. 13 kr. 4 den. na zmenšení bídy poddaných. Bude však nutno peníze ty si vypůjčiti, protože už jich bylo jinak použito a v pokladně nejsou. Místodržící dali téhož dne svolení ale s podmínkou, že se peněz použije hned, a to pouze pro poddané a nikoliv k potřebám vrchnosti. Předepsali také, že vrchnostenští úředníci jsou povinni vésti o všem zvláštní účet a předkládati ho krajskému úřadu.^[90] Je více než příznačné pro posuzování tehdejší doby i panského úřadu, jestliže i v takovémto naléhavém případě byla nutnou opatrnost, aby vrchnost nebo vrchnostenští úředníci nepoužili peněz jinak nebo ve svůj prospěch.^[91]

Z této pomoci dostal podle zápisu [AMV – SM – R 6/2] Bílý Újezd 48 ¼ strychu obilí. Toto obilí byl dluh poddaných, který musili postupně spláceti. A tak nalézáme v dalších zápisech „Výtah o kontribuční pomoci do konce r. 1729“ pro panství černíkovické, podle něhož měl Bílý Újezd tyto nedoplatky:

Později, v r. 1735 má se pro 3. a 4. čtvrtletí platiti podle úředního panského přehledu z Újezda, Roudného a Ještětic dohromady na základní daň 7 ⅝, totiž na daň všeobecnou (militare) po 3 zl. 20 kr., celkem 25 zl. 25 kr., na staré kontribučenské dluhy měsíčně po 1 zl. 40 kr., celkem 12 zl. 42 kr. 3 den. a na konto „legrutského kontingentu“ na r. 1736 po 1 zl. 40 kr., celkem 50 zl. 50 kr.

Dluhy na kontribuce pomalu rostly, protože velká většina let následujících nebyla úrodná a v záznamech shledáváme, že roků úrodných bylo poskrovnu. Jakmile však nastal úrodný rok, shledáváme v zápisech kontribučních, že větší část rolníků zaplatila své dluhy a platila řádně, t.j. i výpůjčky obilí z kontribučního špýcharu. Jen u některých rolníků zůstávaly dluhy téměř trvale, jak jsme uvedli v kapitole o povinnostech poddaných a jejich půdy.

Tak s malými výkyvy vypadalo hospodaření v Bílém Újezdě až do práce vyvazovací komise r. 1850, kdy se každý hospodář stal pánem toho, co obdělával a po zaplacení vyvazovacích částek přestal platiti bývalé vrchnosti. Zbylo mu jen platiti státem předepsané daně a dávky. Po této době, v r. 1852 byly tyto ceny obilí podle soudobých zápisů: 1 korec pšenice 2 zl. 52 ½ kr., žita 2 zl., ječmen 1 zl. 37 ¼ kr. a ovsa 1 zl. 5 kr.

Nejlevnější úvěr poskytovaly rolníkům v dobách poddanství kontribučenské špýchary a fondy. Ty nepřestaly existovati ani po r. 1848, ale jejich správa přešla z rukou a dozoru vrchnostenských úřadů do rukou rolníků a pod dozor zemského gubernia. Pro venkov zůstaly i pak velmi důležité. Nedostatek peněz a také neurovnané poměry působily, že ceny zemědělských výrobků stoupaly, už z toho důvodu, že jich byl nedostatek. Dokud totiž po vyvazení nemělo nové velkostatkářské hospodaření u dvorů potřebné množství vlastních potahů, nářadí a čeledě, nedostávala veřejná spotřeba dostatečné množství obilí a ostatních životních potřeb. Také každá živelní pohroma a neúroda měly daleko větší následky pro postižený kraj, protože nebylo potřebných dopravních prostředků ani zprostředkovacích obchodních institucí. Proto obilí nahromaděné v kontribučenských špýcharech bylo vydatnou pomocí.

Když pak za vlády Alex. Bacha (1850–60) přibylo dopravních prostředků a živnostenské podnikání bylo podporováno zákonem, stávaly se pomalu obilní zásoby na těchto bývalých kontribučenských špýcharech zbytečnými a nastal jejich úpadek. Na tomto úpadku špýcharů měla veliký vliv i svoboda rolníků. Za doby panské vlády, kdy vrchnostenské úřady dozíraly na jejich správu, nedovolovaly, aby poddaní odváděli do nich špatné a nečisté obilí. Ale po r. 1848, resp. 1850 poklesla po této stránce morálka dlužníků. Jednak spláceli své obilní dluhy liknavě, jednak ve špatné jakosti, protože nebylo dobrovolné kázně ani donucovacích prostředků. Proto o zásoby nahromaděné na špýcharech ztrácel zájem stát i dobří rolníci, poněvadž na současném trhu bylo kvalitnějšího obilí dostatek, ovšem odjinud. Když tak klesal zájem o špýchary, nebylo ani obilí odváděno.

Druhou příčinou úpadku špýcharů byl poměrně vysoký úrok z výpůjček, neboť současně rychle stoupal náklad na udržování špýcharů a na krytí ztrát. Také obilní fondy peněžní u kontribučenských špýcharů byly rokem 1850 dány do správy berních úřadů a bylo jich jen zřídkakdy používáno, takže většinou ležely ladem. Tak se pomalu celá, kdysi blahodárná zřízení kontribučenských špýcharů stala přežitkem. Šlo tu jen o vhodné zužitkování toho, co z nich zbylo. Pomohl tu také vliv politických poměrů.

R. 186, došlo k neúčasti českého národa na politickém dění podle vnucené únorové ústavy a k persekuci českého národa vídeňskou vládou. Proto se snažil náš národ rozprouditi vlastními silami svůj hospodářský a kulturní život. Bylo žádáno, aby kontribučenské špýchary a fondy byly k podporování zemědělského lidu přeměněny v peněžní ústavy, které by jim poskytovaly levný úvěr. Ale teprve dne 9. července 1865 byl vydán zákon o obecních sýpkách a peněžních obilních fondech, podle něhož byly dosavadní kontribučenské špýchary zrušeny. Obilí, špýchary (budovy) i zařízení bylo zpeněženo a obnos za ně byl spojen s obilními peněžními fondy. Z nich pak byly založeny zákonem z 6. srpna 1864 záložny. Dalším zákonem z 7. července 1864 byly zrušeny peněžní kontribučenské fondy a dány účastníkům k společnému užívání. Nakonec zákon z 10. prosince 1881 dává svolení, aby tohoto fondu bylo možno použíti na účely veřejně prospěšné.

R. 1882 přinesl definitivní úpravu nových záložen. V obvodu samosprávného okresu byly sloučeny všechny dosud snad nezrušené kontribučenské špýchary, peněžní obilní fondy i vzniklé již záložny v nový útvar, v okresní hospodářskou záložnu. Všichni držitelé usedlostí, na které se vztahovala stará povinnost účasti na kontribuč. špýcharu se stali jejími členy. Na ně pak byly rozděleny podíly z celkového kapitálu, které záložna převzala z celkového kapitálu. Byla-li původní usedlost rozdělena nebo od ní něco odprodáno, byl její podíl rozdělen na jednotlivé části podle její výměry. Tak vzrostl počet členů. Záložna měla půjčovati peníze i držitelům půdy původně dominikální i bezzemkům. Kromě hospodaření s kmenovým jměním mohly okresní hospodářské záložny přijímati také vklady na vkladní knížky a na běžné účty, a to nejen od členů, ale i od nečlenů.

O tom, co se stalo s kontribučenským špýcharem rychnovských po r. 1852 nemáme písemných dokladů. Není ale pochyby, že jej (i obilní peněžní fond) stihl týž osud jako jinde a že i další jejich přechod byl obdobný, jak bylo právě uvedeno. Byla jistě založena záložna podle posledního zákona z r. 1863. Ta se však stala skoro nehybným strážcem získaného kapitálu. Ten ležel nezužitkován pod ochranou okresního úřadu až do vydání zákona z r. 1882 či jeho novelisace r. 1885, která si vynutila založení rychnovské okresní hospodářské záložny. Toho roku se totiž usnesl okresní výbor v Rychnově, aby tato záložna byla založena. Do jejího obvodu náležela vedle bývalého rychnovského panství také část panství černíkovického a solnického.

Přechod do dvacátého století znamená rychlý vzestup reorganisace celého dosavadního hospodaření. Množí se továrny na hospodářské stroje, které používají železa místo dřeva, mizí poslední ruchadla a železné pluhy nejrůznějších typů a velikostí je nahrazují i u nejmenších hospodářů. Zavádějí se houfně stroje mláticí, secí a v bohatých dvorech najdeme již v prvním pětiletí tohoto století nejen sekací, ale i současně vázací stroje. Rolníci i malí přizpůsobují se rychlému vzrůstu techniky.

Tento vzrůst zabrzdila dočasně první světová válka, která odvolala množství hospodářů z chalup a vsí, aby místo pluhu jim vtiskla do dlaní pušky a bodáky. Po převratu r. 1918 naši hospodáři mílovými kroky dohánějí zpoždění v hospodářské technice. V obci nalézáme stále častěji práce na obnově a přestavbě usedlostí. Začíná se obvykle přestavbou stodol nebo chlévů. Péče našich hospodářů zasahují tyto objekty, neboť rolníci jsou si vědomi, že dobrá stodola je první podmínkou uskladnění sklizně a zachování její hodnoty. Mizí staré krovy doškové a jen na obytných dřevěných staveních se dosud zachovávají.

V obci přibývá postupně stavení z kamene a cihel. Velmi důležitým v poválečných letech se stala u nás pozemková reforma, která posílila drobné zemědělce přidělením půdy, která byla vyvlastněna z rukou bývalé šlechty. Zásluhu na tom má z velké části organisace „Domovina domkářů a malorolníků“ v čele s velmi dobrým státníkem Antonínem Švehlou.

Na panských dvorech odpíralo dělnictvo pracovat a uspořádalo stávky, k čemuž bylo štváno rozvratnickými agitátory. Proto byli vysíláni agrárními organisacemi zemědělci na výpomocnou práci do dvorů, kde mnohdy pracovali pod ochranou četnictva, aby vykonali alespoň nejnutnější práce. Tak i z Bílého Újezda vysílala Domovina několik dělníků na práci ke dvoru Pulice.

Státní pozemkový úřad nejprve zahájil výkup dlouholetých pachtů. V Bílém Újezdě to byly pozemky farního beneficia, zádušní a kostelní, které byly trvale propachtované. Tak bylo od fary zdejší odprodáno drobným rolníkům 41 korců polí, od záduši 27 korců a od kostela 3 korce (varhanické). Důvěrníkem místní Domoviny byl tehdy Josef Lenfeld z čp. 27.

Druhý výkup pozemků byl prováděn v r. 1920 a sice zpočátku malým přídělem, který se předával nejprve na 3 roky do nájmu od dvora Ostrova, ve výměře přibližně 15 korců a byl rozdělován nejpotřebnějším zemědělcům naší obce. Potom Pozemkový úřad zabral dvůr Ostrov z majetku býv. hraběte Bohuslava z Kolovrat, a z výměry Ostrova přiděleno bylo circa 500 korců obcím Bílý Újezd, Hroška, Trnov, Byzhradec, Houdkovice a Skalka. Zbytkový statek ve výměře asi 500 korců koupil tehdejší nájemce Frant. Klepal a spol. Obvodová úřadovna státního pozemkového úřadu zřízena byla v Opočně za vedení inž. Tomana a spolupráce inž. Jánského, rodáka z Houdkovic a bývalého správce Kňourka. V každé obci byl zřízen t. zv. poradní sbor, jehož předsedou v naší obci byl tehdejší obecní starosta Ladislav Sedláček a členy Josef Lenfeld, Václav Zima a Jan Kovář. Od r. 1921 do 1922 byl vyřešen číselný i grafický příděl, pozemky rozměřeny a žadatelům předány. Tyto příděly byly uvedeny do konečného pořádku do konce r. 1925. Tak získalo v Bílém Újezdě 30 drobných zemědělců a domkářů do vlastnictví 140 korců polí od bývalého panského dvora Ostrova za cenu asi 1.100 Kč.

Pozemková reforma přinesla naší obci značné posílení hospodářské, jež se projevilo později množstvím oprav, přístavbami hospodářských budov, koupí strojů, meliorací pozemků a pod.

V roce 1937 založena byla v naší obci Lidová škola hospodářská a její školní obvod tvořily obce: Bílý Újezd, Hroška, Skalka – Podbřezí, Lhota Netřeba a Masty. Předsedou přípravného výboru byl zvolen Josef Michl z čp. 2, jednatelem a správcem školy Alfréd Thýn, říd. učitel při zdejší škole, pokladníkem Josef Novotný ml. z čp. 51. Členy výboru byli starostové obcí: Václav Horák z Hrošky, Josef Michl z Mastů, Frant. Abel ze Skalky a Frant. Melichar ze Lhoty Netřeby.

V té době byly ceny obilí podle směrnic čsl. obilní společnosti (v r. 1938) za 100 kg tyto: pšenice 150–160 Kč, žito 130–140 Kč, ječmen 120–125 Kč, oves 105–115 Kč. Ceny živočišných výrobků u zemědělců za 100 kg živé váhy, v průměru za 1 kg: prokrmení býci 3–3,50 Kč, jalovice a voli 3–4 Kč, krávy dle jakosti od 1,50–3 Kč, vepři 6–8 Kč, párek selat 100–250 Kč. Mléko 1,20 Kč za litr.^[92]

Proti tomu nakupovali zemědělci své potřeby dráž, na př. u hospodářských strojů: čisticí mlátička 22“ s lisem za ca 8.000 Kč, řezačka 30 cm s odhozem za 2.500 Kč, železný pluh 1.000 Kč. Umělá hnojiva: superfosfát 60–70 Kč, Thomasova struska 65 Kč, kainit 35 Kč, ledek ostravský 140 Kč za 100 kg. Stavební hmoty: 1000 cihel za 260 Kč, 100 kg cementu za 32 Kč, vápna za 26 Kč. Práce se platila takto: čeledín ke stravě 200 Kč měsíčně, služebná 160 Kč ke stravě, zemědělský dělník ke stravě 15 Kč denně, zedník 35 Kč, tesař rovněž tak a nádeník denně 25 Kč. Šaty mužské byly za ca 500 Kč, boty 80 Kč.

Poměr cen nebyl příznivý našemu zemědělství a jedině mimořádnou pílí a šetrností venkovských lidí bylo možno nahraditi disparitu cenovou. Tomu by byla pomohla i dobrá obilní sklizeň toho roku, kdyby se nebyla dostavila katastrofa našeho dobytkářství, která našim zemědělcům způsobila nedozírné škody. Byla to kulhavka a slintavka, která se k nám šířila jako lavina ze sousedního Německa. Veškerá protiopatření byla marná. Dne 18. srpna 1938 se vyskytl v naší obci první případ u Josefa Hanuše v Roudném č. 16 a zanedlouho u Josefa Novotného v Újezdě čp. 61. V krátkosti zamořena byla celá obec onemocněním dobytka hovězího, koz i vepřů. Průběh nemoci sice nebyl nejtěžší, přes to však uhynulo v obci 12 kusů hovězího dobytka a značný počet selat. Nemoc tato ušetřila jedině čtyři stavení v Roudném, kde se vůbec nevyskytla. Zemědělci utrpěli velikých škod na dobytku, neboť po vyléčení se dostavily následky, jako ochrnutí struků u krav, ochrnutí kloubů, slézání paznechtů, ztráta dojivosti atd. Až do listopadu trvaly příznaky nemoci a potom byla provedena všude desinfekce chlévů.

A na jaře r. 1939 nastala krutá doba našeho národa, okupace. Jelikož pak hospodářské poměry příliš úzce souvisejí s rozvojem politických událostí u nás, odsunuli jsme pokračování této kapitoly o tom, jak se kdysi hospodařilo do kapitoly o poměrech od první světové války a tuto kapitolu uzavíráme.