Pohled na svah za vsí ke Skalce přes konec obce. V pravo stavení čp. 26. Při levé straně asi uprostřed remízek „Na panském“.

---

Nejstarší době slovanské u nás, která začíná kolem poloviny 5. stol. našeho letopočtu, říkáme doba hradištní podle nejstaršího správního zřízení na půdě naší vlasti. Zdejší kraj osídlil kmen Charvátů. Krajina jimi osídlená byla uzavřený celek, který býval rozdělen na menší díly, kraje, bez zvláštních hranic. Každý kraj byl pak samostatným celkem a musil se starati o svou bezpečnost. Kraje jednoho kmene bránili se společně jen proti vpádům loupeživých sousedů nebo cizích národů. Nejvyšším pánem, velitelem a vládcem kraje byl kníže (kniaz; z toho kniez, později kniežě, kněz, kníže). Kníže nejen vládl, ale přinášel bohům oběti za celý kmen. Kázal také stavěti ve svém kraji na vhodných místech ohražené části území či hradiště. Měly zabezpečovati okolní krajinu a proto bylo povinno všechno obyvatelstvo v okolí při hrazení pomáhati. Z těchto hradišť vznikly později hrady a hradce.

Hrazení provádělo se tak, že vyhlédnuté místo bylo obehnáno nasypanými valy, do nichž se zasadily palisády z mohutných zašpičatělých kmenů. V hradbách či valech bylo několik dobře opatřených bran. Kolem hradišť bývaly i několikeré pásy hradeb.

Když pak byly stavěny hrady a hradiště, mívaly také jeden či několik pásů dřevěných hradeb nebo valů. Tak bylo až do konce 10. století, kdy se začínají stavěti hrady s hradbou kamennou.^[14] Nejstarší hrady byly stavěny v rovinách nebo na nevysokých návrších u řek, aby byly vodou chráněny před nepřítelem. (Stará Boleslav, Libice n. Cidl.). Teprve mnohem později stavěli si páni hrady na strmých skalách.

V hradištích bývaly budovy sýpek a bydlil tu jen nejstarší z rodu jako správce hradiště a v případě náhlého nebezpečí jako první velitel jeho obrany. Ostatní obyvatelé bydlili v předhradí a v okolních osadách. Bylo-li nebezpečí, utíkalo obyvatelstvo se svým dobytkem (neboť ten býval v těch dobách největším majetkem) do hradišť. Když se v našich krajích rozšířilo křesťanství, bývaly v nich stavěny kaple nebo kostely. Jestliže hradiště nebylo uznáno za vhodné místo pro kostel, byl vystavěn jinde, obyčejně na místě vyvýšeném a kolem něho bylo upraveno opevnění. Takový opevněný chrám se nazýval castellum, z čehož vzniklo české pojmenování kostel (nebo kostelec).

Při krajských hranicích byly na vysoko položených místech umístěny stráže, aby s nich byl široký rozhled daleko na všechny strany. Tyto stráže se stavěly při cestách vedoucích od hranic do kraje, kterými mohl nepřítel pohodlně vniknouti do vnitrozemí. Strážná místa byla menší hrazená místa či hradce. Odtud se dávalo znamení o blížícím se nebezpečí tím, že se na nich zapalovaly veliké hranice dřeva (suchého za noci, vlhkého za dne – aby hodně kouřilo).

V našem kraji nebylo hradů, ba ani hradišť (a když, tedy byly naší obci příliš vzdálené), třebaže tudy vedla velmi stará spojovací cesta k dnešnímu Náchodu. (Spojka stezky Kladsko-polské a Trstenické). Jen v okolí se připomíná několik hrazených míst jako na př. Val u Dobrušky, Hradisko u Tutlek, Hradisko u Vamberka, Hradisko u Lična a j.

Ve stol. 11. a 12. se zakládají nové osady. Do této doby lze klásti i počátek Bílého Újezda, neboť se již ve století 12. připomíná při zmíněné již spojovací cestě. Než všimneme si zatím jen všeobecných dějin a jejich vývoje, abychom lépe porozuměli dějinám naší obce v rámci všeobecných dějin.

Aby lid obecný byl připoután na místo, nastěhoval se a stal se tak prospěšným majiteli půdy, propůjčovali tito páni lidu obecnému část pozemků ze svého majetku za určitý roční plat či úrok a za práci na panských polích. Podarovaní příslušníci lidu obecného si stavěli na panské půdě stavení obytná a tak vznikaly vsi. Z pracujících rolníků se stávali občasní nebo dědiční úročníci na pánově půdě. Půdu tuto sice obdělávali pro sebe, případně po nich i jejich potomci, ale půda zůstávala trvale pánova. Tato pole i chalupu na panské půdě postavenou mohl rolník prodati nebo předati, třeba i synu, jen se svolením pánovým.

Jestliže pán věnoval novému – budoucímu rolníku kus půdy, byla to obyčejně půda zalesněná. Tu musil nový rolník teprve pro sebe připraviti, což znamenalo zbaviti ji porostu. Dělalo se to jednoduše vypálením čili žďářením. Les se spálil co nejhlouběji, až do kořenů, popel zůstal na spáleništi a půda se ještě pohnojila. Potom se zorala a jednou či dvakrát osila. Po sklizni zůstalo pole ležeti ladem a byla z něj pastvina tak dlouho, až zase nezarostlo. Toto hospodaření bylo velmi nehospodárné. Hospodáři se však brzy naučili novému způsobu hospodaření podle systému, kterým se hospodařilo na statcích klášterních. Byl to způsob t. zv. trojstranný. Záležel v tom, že nové pole bylo zužitkováno nejprve pro obilí, rok na to byly na něm zasety rostliny s hlubšími kořeny (okopaniny), třetím rokem zůstalo úhorem, čili leželo ladem.

Zatím čím dále tím více zasahovala do našich zemí moda i způsob života zemí západních, hlavně německých. Obecný lid jí sice nebyl dotčen, ale zemané, t. j. svobodní páni podléhali rychle jejímu vlivu. Tak ve stol. 12. nastala mezi pány honba za rytířstvím. Jakmile se stal ze zemana rytíř, přestal sám pracovati na polích a starost o hospodářství a chov dobytka přenechal svým poddaným, neboť tato práce se mu zdála ponižující. Za sebe ustanovil pak nad hospodářstvím dozorce. Stal se z něho bojovník, nejprve za vlast a národ, později podle cizích vzorů odcházel za hranice bojovat (za víru až do Svaté země). Přestal bydliti s ostatními lidmi svými ve vsi a v rodném dvorci, a postavil si na vysokých a těžko dostupných místech kamenný hrad. Hrady byly většinou těsné a málo pohodlné a proto do nich se nastěhovala jen pánova rodina a jeho družina, celkem početná, která mu sloužila a která v nebezpečí byla nejprvnější hradní obranou. Tak se pán odloučil od lidu nejen obydlím, ale i způsobem života a také krojem. Šatil se vznešeně podle cizích vzorů, liboval si v cizím přepychu, jím se obklopoval a zabýval se jen cvičením ve zbrani a lovem. Občas pořádal bohaté hostiny, hry a zábavy, z nichž nejvíce holdoval turnajům, ke kterým zval pány ze širokého okolí. Co pro tu dobu úpadku češství lze pochváliti je, že bylo povinností každého rytíře chovati se vzorně k dámám. Proto každý rytířský jinoch dříve než byl pasován na rytíře, musil se naučiti pozornosti, ušlechtilosti a jemnosti vůči fraucimoru kromě ostatního rytířského chování. Aby se tomu jinoši naučili, byli posíláni na výchovu na jiné hrady, kde sloužili nejprve jako panoši. Panoš sloužil ve fraucimoru, to je u hradní paní a jejích společnic, pomáhal rytíři při turnajích, lovech i ve válce a cvičil se v zacházení se zbraní. Když panoš dosáhl určitého stáří a rytíř jej uznal za způsobilého, byl pasován na rytíře. Dělo se to vždy slavnostně při zvláštních a významných příležitostech.

Zemané a svobodní páni, kteří neměli velikého majetku, stavěli si alespoň tvrze a potom podle své mohoucnosti se snažili, aby se přizpůsobili ostatním. Tvrze se nestavěly na kopcích, nýbrž v rovině nebo na nevysokých návrších. Byl to spíše opevněný dvorec majitele. (Příkladem takové tvrze nám může býti tvrz trocnovská nebo jiné, jak nám je popisuje Al. Jirásek ve svých románech).^[15]

Naši rytíři se seznamovali u dvora panovnického s rytíři cizími, kteří přijížděli do Prahy s poselstvími či kteří byli panovníkem pozváni. Z cizinců k nám přijížděli ponejvíce Němci. Proto naši rytíři pokládali za znak dobrého vychování, když mluvili německým jazykem. Protože snad němečtí rytíři komolili naše česká jména, styděli se naši rytíři za česká pojmenování a překřtívali svá jména na německá.^[16]

Také svým hradům dávali německá jména a dokonce byly uzavírány sňatky s příslušníky cizí šlechty. Je na bíledni, že tento stav nepřinesl nic dobrého našemu jazyku mateřskému.

Aby rytíři mohli vésti nákladný život, potřebovali peněz. Proto po vzoru panovníkově rozdělovali půdu na malé selské grunty za plat. A když naši domácí obyvatelé nestačili přebírati panskou půdu, volali páni na svá panství kolonisty německé, což se dálo hlavně ve stol. 13. V té době nastaly nesváry mezi Přemyslovci o trůn a tu rytířům, kteří hleděli získati nový majetek, nastala příhodná doba k obohacení. Členové panujícího rodu rozdávali korunní statky pánům, aby je získali na svou stranu. Přemysl Otakar I., když ochudil korunu českou o velikou část statků, volal do země německé osadníky a zakládal pro ně nová výsadní a tržní města. Z nich mu kynul veliký zisk a pomoc v době, když zbohatlá šlechta začala ohrožovati jeho moc.

Jeho nástupci rozdávali pustou půdu v pohraničí šlechtě a německým osadníkům. V té době začal se rozvíjet život také v povodí řeky Bělé a němečtí kolonisté se dostali do Čech až na vzdálenost 1 ½ hodiny od Bílého Újezda (Uhřín, Deštné a j.).

O německé kolonisaci v našem kraji není záznamů a jen něco málo zpráv. Jest však jisto, že celé osídlení Orlického pohraničí nepochází z té doby, nýbrž pokračuje postupně i ve stol. 14.

Pokračovateli kolonisace po Přemyslu Otakarovi I. jsou i jeho následovníci, Přemysl Otakar II. i Václav II. A v té době vzniká v našem okolí řada rytířských hradů, jako Skuhrov, Nový Hrad (Klečkov), Frymburk u Nového Hrádku, Liberk, Rychnov, Litice i Potštejn a j. Vznikají také nové osady. Většinou to byly osady t. zv. podélné (na př. Lukavice), které byly stavěny podél vodních toků nebo cest. Při tomto způsobu měla každá chalupa své pozemky (neboli lán) za stavením (někdy i před chalupou). Říkalo se, že grunt má půdu za humny i pod humny. Lány byly různé. Mívaly pravidelně výměru kolem 60 korců. Byly však i větší, až sto korců výměru. Menší grunty mívaly půl, čtvrt, ale i osminu lánu. (O těchto mírách viz vpředu).

Pán jako majitel půdy, který měl právo osaditi na svém panství nové osadníky, se jmenoval lokátor. Ten měl tak zvané právo podací. Nový osadník musil složiti za půdu jemu přidělenou nějaký obnos, kterému se říká podací. Kromě toho se zavazoval k ročnímu platu v penězích nebo v naturáliích (někdy v obojím) a tento plat se nazýval úrok. Ona půda, kterou za tyto platy od pána dostal, byla jeho dědičný, zákupní majetek, obecně zvaný emfyteutický (emphyteutický). Noví osadníci při převzetí půdy dostávali často odklad placení úroků na řadu let (někdy 5, 10, 15 ba i více), aby se mohli zaříditi na nové půdě.

A nyní všimneme si dějin kolem Bílého Újezda.