Všimněme si nyní poněkud podrobněji, jak to vypadalo po r. 1526, kdy na trůn český dosedli Habsburkové.

S kulturním a hospodářským rozvojem přibývalo práce i patrimoniálním, t.j. vrchnostenským neboli panským úřadům. Jak bylo podotknuto již dříve, vydávali páni na svých panstvích instrukce pro své úředníky, ale nařízení pro poddané. Instrukcemi byla vymezena povinnost, pravomoc i odměna jednotlivých panských zaměstnanců, v nařízeních pro poddané pak byla vyznačena pracovní (robotní) povinnost poddaných, jejich berně (daně) a dodávky.

Pán vybíral si obyčejně úředníky a ostatní zaměstnance ze svých poddaných a pro svou kancelářskou povinnost dával je náležitě vycvičiti. Odměny, můžeme-li říci služné, bylo těmto zaměstnancům vypláceno jednak v penězích, jednak v naturáliích jako deputát. Takovým deputátem bylo na př. pivo, sůl, mouka, brambory, topivo a pod.

Velmi často se stávalo, že někteří panští zaměstnanci ve snaze, aby se zalíbili pánovi, zvyšovali bezohledně výkonnost poddaných způsobem často nezákonným. (Drábové na př. bili bezohledně robotníky, když se jim zdálo, že pomalu pracují a j.). Z toho vzrůstala nenávist poddaných nejen proti těmto trýznitelům, ale přenášela se dále až na pány. Vznikaly vzpoury poddaných proti úřednictvu (drábům a j.), které často vyvrcholovaly v t. zv. selských rebeliích.

Policejní i politická pravomoc panských úřadů se vztahovala na dozor nad vesnickou samosprávou, na udržování pořádku a bezpečnosti osobní i majetkové a na péči o mravní život na vesnici a v celém obvodu panství. Pro tento dozor vydržovala vrchnost vždy několik drábů (nebo žoldnéřů). Jestliže se někdo prohřešil proti předpisům, byl pohnán před panský soud. Soudcem jeho byl pán. Někdy soudil v jeho zastoupení panský nejvyšší úředník. Na panských soudech se soudily vraždy, loupeže, krádeže, koupě ukradených věcí, zatajování nálezu peněz, žhářství, cizoložství, smilstvo, čarování, neodůvodněná nařčení ze zločinů, pohanění pána nebo obce. Stalo-li se něco takového v obvodu vsi, byli rychtář a konšelé povinni hlásiti tento trestný čin vrchnoporučenské kanceláři (t.j. panskému úřadu). Na panských soudech zasedali také přísedící, jimiž byli obvykle konšelé obce, v jejímž obvodu se čin stal. Někdy byli přísedícími i konšelé jiné vsi. Právo popravovati, neboli t. zv. právo hrdelné neměli všichni pánové a proto hrdelní zločiny byly předávány buď krajskému soudu nebo soudu nejbližšího krajského města. V takovém případě musel být soudu přítomen pán nebo jeho zástupce, na jehož panství se hrdelní zločin stal.

Panské soudy rozhodovaly též o sporech poddaných, kteří se nespokojili s rozhodnutím rychtářského práva nebo když byl rychtář nebo konšelé viněni ze stranictví. Rovněž rozsuzovaly spory mezi obcí a rychtářem.

Jestliže se stalo, že poddaní jednoho panství žalovali na poddané panství jiného (cizího), zřizoval se soud hraničný, na kterém vedle přísedících konšelů z panství žalujícího zasedali také konšelé z měst.

Na vrchnostenské kanceláři byl soupis poddaných s udáním jejich berní povinnosti, t. zv. urbář.^[46]

Na vrchnoporučenské kanceláři vedly se ještě ostatní knihy, do nichž se zapisoval majetek a povinnosti poddaných. Kromě zmíněných již urbářů byly to ještě purkrechtí knihy a sirotčí počty. Původně se vedly pouze pro pánovu evidenci, ale později se z nich staly knihy veřejnoprávní a na jejich správných zápisech měli páni stejný zájem jako obce nebo poddaní. Při vedení purkrechtích knih a sirotčích účtů spolupracovaly i obce.

Na panské kanceláři se také rozdělovaly daňové povinnosti pánovy na jednotlivé poddané a přidělovaly se jim zemské roboty a jiné povinnosti.

Když se Bílý Újezd dostal do organisace vrchnostenské správy panství potštejnského a litického, měla na obec největší vliv doba pernštejnská. V nejstarších zprávách se dočítáme také o úřednictvu pana Vojtěcha z Pernštejna a na Helfštýně z r. 1525. Nejvyšším panským úředníkem byl purkrabí, zvaný také regent, někdy hejtman, ale říkalo se mu obecně úředník. Měl k ruce písaře důchodního, pojezdného a fišmistra či porybného, kromě čeledi [AČ XXII. fol. 56].

Úroky či úroční dávky si pán vybíral od důchodního písaře v týdnu po sv. Duchu a po sv. Martinu. Do té doby musili rychtáři vše odvésti na kancelář písaři. Ten odkládal peníze do truhly denně a klíče od ní měl v úschově jen on. Z nich nesměl nic vydávat, pokud něšlo o platy předem určené, bez svolení pánova.

Šlechta často hledala nové zdroje příjmů. Proto zabírala půdu selských gruntů, které sedláci za válek opustili a připojovala ji ke svým dvorům a ovčínům. Jindy si páni pomáhali k majetku zakládáním pivovarů a vinopalen. Podporovali nové majitele krčem za slib, že v krčmě budou prodávati jen pánovo pivo a kořalku. Tak bylo i v Bílém Újezdě, kde stará krčma se již uvádí v r. 1595 (ačkoliv je jednou z nejstarších v kraji), kterou toho roku dne 16. září i se vsí Újezdem prodal pán Martin z Vlkanova svému bratru Bedřichu z Vlkanova.

V 16. stol. chtěla rychnovská vrchnost zlepšiti své příjmy a proto rozšířila v Rychnově pivovar, založený snad již v době panství pernštejnského. Když r. 1571 císař Maxmilián pronajímal městu Rychnovu důchody a platy panství rychnovského na 12 let, kázal připsati připomínku:

Rychnovský pivovar se dostal do styku s Bílým Újezdem a jeho krčmou až po válce třicetileté, kdy celý Újezd přešel k panství černíkovicko-rychnovskému. Potom krčma v čp. 2 za odebírání piva z rychnovského pivovaru byla zbavena všech robot. Bílý Újezd pak také dodával do Rychnova pro pivovar ječmen a chmel. (Dodnes se říká jedné části polí za vsí směrem k Ostrovu „Na chmelnici“).

O příjmech, které měla vrchnost z Bílého Újezda v době předbělohorské nemáme v urbáři panství tohoto z r. 1569 a 1571 ani zmínky a to ani v rozpisu ani v celkových sumách.^[47]

Obyvatelstvo vsí se dělilo na svobodné a nesvobodné neboli poddané. Býti svobodným znamenalo nebýti na nikom závislým než na panovníkovi. Takovým byl téměř výhradně pán (šlechtic) a jeho rodina. Někdy bývali svobodnými nebo alespoň polosvobodnými rychtáři nebo mlynáři. Výjimečně bývala dávána svoboda i poddaným, jako se stalo majiteli krčmy újezdecké. Takové svobody byly zaručeny výsadními listy, vydanými pánem vsi, někdy dokonce panovníkem.

Poddaní se dělili na usedlé a neusedlé. Usedlým byl každý, kdo měl svůj příbytek, případně statek (myšleno tím jakékoliv hospodářství), kdežto bezzemek byl považován za neusedlého.

Usedlými byli v prvé řadě sedláci, kterým se za starších dob říkalo kmeti a kmetičny. Majetkem jejich byl selský grunt čili kmetcí dvůr. Sedláci mívali pro práci na svých polích neusedlé čeledíny, dělníky, podruhy (někdy také nájemníky krčmy), a pod. Říkali jim také podsedky, protože seděli ve stavení pánově, rychtářově nebo sedlákově a ti jim dovolili, aby si obdělávali kousek jejich půdy.

Chalupníci si stavěli chalupy na půdě panské, obecní (rustikální) nebo i selské a platili z ní určitý roční poplatek neboli úrok.

Zahradníci byli menší hospodáři, jimž propůjčil půdu pán u dvora nebo sedlák u svého statku, aby získal stálou pracovní sílu a pravidelný roční důchod. Zahradník si stavěl chalupu u půdy, jež mu byla propůjčena a zahradil ji plotem (odtud jméno zahradník). Držel ji tak dlouho, pokud mu pán dovolil. Tento poměr k pánovi se časem upravil a zahradník získal lepší právo k půdě a byl počítán mezi menší sedláky.

U selských gruntů bývaly stavěny také výměnkářské chalupy (domky) a výměnkáři se počítaly mezi podsedky.

Podruzi bývali také ubytováni v těchto domcích a byli svému sedlákovi povinni robotovati zdarma jeden den v roce a za plat kdykoliv sedlák potřeboval.

Když sedlák přijímal z rukou pánových svou živnost (hospodářství), sliboval mu rukoudáním věrnost, poslušnost a pomoc v případě potřeby a dával se v pánovu ochranu. To se nazývalo člověčenství a rolník byl člověkem.

R. 1572 dne 23. června odkázal pán Matyáš Dobeš z Olbramovic ve vsi Újezdě Bílém dva člověky paní Barboře Trčkové z Bieberštejna a na Opočně. Pán, jak je viděti, mohl své člověky prodati, zastaviti, darovati i odkázati. V tom případě je zprostil slibu (propustil ze slibu) člověčenství a oni ho zase složili novému pánovi. Jestliže zemřel pán, svolal dědic všechny poddané, aby mu slíbili věrnost, poslušnost a pomoc.

Kdyby se bylo stalo, že by byl pán odsouzen a zdráhal se splniti rozsudek, byl potrestán zástavou statku. Pak provedli zemští úředníci tak zvaný zvod. Svolali poddané zastaveného statku, zbavili je slibu člověčenství dřívějšímu pánu a dali rozkaz složiti ho pánu novému.

Jestliže pán prodával panství, mohl si některé poddané ponechati a převésti je na jiné panství.

Člověčenství slibovali toliko dospělí lidé, ale jejich slib zavazoval i ženu a děti a současně i další potomstvo, pokud nebyli slibu zbaveni. Už tím byl dán zákaz volného přestěhování na panství jiné. Chtěl-li se někdo usaditi na panství některé vrchnosti a nebyl jejím poddaným, musel dokázati, že je buď svobodným, nebo že ho jeho dosavadní pán propustí neb propustil z člověčenství. Teprve když předložil takovéto propuštění, mohl se na novém panství zakoupiti. Souhlas k vystěhování z jednoho panství bylo obvykle možno dostati, když odcházející opatřil za sebe vhodného nástupce, aby pán neztratil člověka a aby ani grunt neutrpěl škody.

Jestliže pán zprostil poddaného člověčenství, dával mu zhostné nebo výhostní list, kterým se uvolněný poddaný mohl vykázati novému pánovi a složiti mu slib člověčenství. Odešel-li poddaný bez tohoto listu, říkalo se mu člověk zběhlý a jeho pán ho mohl kdykoliv žádati zpět, zvěděl-li o jeho pobytu. Nesměl ale zběhlého člověka nutiti k návratu násilím, nýbrž musil žádati o jeho vydání majitele toho panství, na němž se zběhlý člověk zdržoval. Když jeho žádosti nebylo vyhověno, mohl žadatel pohnati onoho majitele panství před soud pro nevydání zběhlého poddaného. Na to bývalo pamatováno při prodejích panství. A tak v trhových smlouvách čteme, že se statek (panství) prodává „s lidmi osedlými i neosedlými a z těch gruntů zběhlými“.

Po r. 1453 musil míti každý poddaný, který se chtěl usaditi nejen na jiném panství ale i ve městě výhostní list. Jinak byl staven a jat, protože nemohl prokázati, kdo je jeho pán. Rovněž selská čeleď musila míti při odchodu z hospodářství výhostní list. Ten jí vydával opět jenom sedlákův pán.

Když pán vydal někomu výhostní list a zprostil ho slibu člověčenství, platilo to pouze na děti do devíti let, ale jen tehdy jestliže onomu vyhostěnému nebyly již dříve vzaty a dány do služby jinam. Na děti starší devíti let, i když byli s rodiči, se otcova výhost nevztahovala a musely zůstati na panství.

Když se někdo chtěl přiženiti nebo žena provdati na cizí panství, musil si rovněž vyprositi výhostní list. Bez něho se vydával v nebezpečí, že s ním bude třeba později „převedena jeho spravedlnost neboli dědický podíl“, který měl na původním gruntě, z něhož chtěl odejíti. A tak ani sňatek se nemohl uskutečniti bez výhostního listu.

Poddaný po slibu člověčenství měl ve svém pánovi ochránce a to jak ve svých právech, tak proti jakémukoliv násilí. Domáhal-li se poddaný jakékoliv spravedlnosti, činil tak jeho jménem pán. Pán se také staral, či spíše měl se starati o vdovy a sirotky, aby byli řádně vychováni, aby jejich dědictví bylo netknuté zachováno a v plnoletosti jejich aby jim bylo řádně odevzdáno. Proto bývali sirotkům opatřováni poručníci, kteří se zaručili, že sirotčí majetek neutrpí škody a kteří se postarají, aby majetek ten byl řádně zapsán do sirotčích knih. Tento zápis měl být proveden vždy do 4 neděl po smrti otcově. V zápise byl sepsán majetek, jeho rozloha, pohledávky i dluhy, jména věřitelů, vdovy i všech sirotků s udáním jejich stáří a jméno poručníka. Jestliže zemřelý zanechal kšaft, byl i ten opsán. Nestalo-li se tak, stanovila panská kancelář podíly vdovy a sirotků sama. Malí sirotci zůstali u matky, velcí (po devátém roce věku) jen pokud jich bylo na rodném gruntu třeba. Ostatní byli dáni do služby k jiným (dobrým) hospodářům, aby se naučili na cizím hospodařit a aby svým výdělkem ušetřili své podíly z otcovského dědictví.

Měl-li býti dán sirotek do škol nebo na řemeslo, musel k tomu dáti souhlas jeho pán. Když pán potřeboval na svých poplužích pracovní síly nebo přisluhovače ke své obsluze či k potřebám ve správě panství, bral si k tomu obvykle sirotky.

Na panské kanceláři byl „sirotčí“ písař, který měl na starosti péči o sirotky. Svolával všechny o sv. Martině a zkoumal, jak se po celý rok chovali a jak s nimi zacházeli jejich zaměstnavatelé. Vyjednával za ně jejich plat i jiné odměny, ze služby plynoucí. V nařízeních o výchově sirotků bylo pamatováno i na případy, kdyby některý sirotek s místa utekl. Utekl-li bez příčiny, byl volán zpět s pohrůžkou, že mu bude vzat otcovský podíl, jestliže se nevrátí. Jestliže však utekl pro špatné zacházení, byl vyhledán na útraty zaměstnavatele, který byl kromě toho ještě potrestán. Když uprchlý sirotek se nevrátil do tří let, byl mu jeho otcovský podíl zabaven ve prospěch pánův.

Byl-li sirotek zaměstnán na panském poplužním dvoře, starost o jeho výchovu měl šafář, případně šafářka, nebylo-li na dvoře mužského vedoucího.

Povinností poručníkovou v době nezletilosti sirotků bylo starati se o sirotčí hospodářství, aby nehynulo. Když se stalo, že za nezletilosti sirotků zemřela také matka, stával se hospodářem poručním. Musil však sirotčí majetek zabezpečiti dvěma rukojmími. Kdyby se bylo stalo, že sirotčí majetek bylo nutno prodati z jakékoliv příčiny, musil poručník společně s konšely a rychtářem pečovati o to, aby roční splátky gruntovních peněz byly novým majitelem řádně odváděny do sirotčí pokladny v době ročních soudů. Rovněž měli na starosti dozor, aby z těchto peněz nebylo nic vydáváno než na sirotkovu nemoc nebo na jeho vydání, jestliže nebyl schopen práce.

O ročních soudech musili poručníci sirotků skládati účty ze své povinnosti pánovi, který kontroloval péči o sirotky, neboť byl jakýmsi vrchním poručníkem. Z toho důvodu byla také sirotčí pokladna u panského úřadu. Jen ve výjimečných případech ponechával pán sirotčí pokladnu místních sirotků u rychtáře, který pak musil o ní vésti účty jako panská kancelář.

Peníze ze sirotčí pokladny se také půjčovaly, ale jen těm sedlákům, kteří utrpěli živelní pohromu a oznámili za sebe ručitele (rukojmí).

Jestliže byl sirotčí grunt zadlužen, ať z dřívějška či nezaviněně za hospodářství poručníka, směl býti prodán. Když bylo zadlužení tak veliké, že nebyla naděje na vyváznutí z dluhů, mohl býti grunt prodán trhem dokonalým (t.j. skutečným, neboli prostým prodejem). Mohl však být prodán také t. zv. trhem na výminku a to tehdy, když se vdova znova provdala a její nový manžel chtěl být hospodářem na sirotčím gruntě. (Takové případy byly v Bílém Újezdě). Takový otčím mohl však hospodářství koupiti jen do doby, kdy se ho mohl ujmouti plnoletý sirotek. V takovém případě nazýván byl otčím-hospodář slovem dodržovatel.

Když některý sirotek (oprávněný dědic) dosáhl zákonných let a převzal otcovský nebo třeba i jiný statek, přestávalo poručenství nad sirotky. Jestliže se sirotci ženili nebo vdávali, musil jim poručník dáti svolení.

K ženění nebo vdávání musili si však všichni poddaní vyžádati svolení od pána (na panské kanceláři) právě tak, jako bylo třeba panského svolení k odchodu s panství, k učení řemeslům nebo ke vstupu do škol. Ale páni si přisvojovali poručnické právo i nad dospělými poddanými. Protože pak za každé, ať jakékoliv povolení vybíraly vrchnosti určité poplatky, stala se taková povolení dobrým zdrojem panských příjmů.

Sňatkům děvčat muselo předcházet povolení panské i rodičovské. Jestliže se dcera vdala bez souhlasu rodičů (otce i matky), ztrácela okamžitě nárok na podíl z otcovského dědictví.

Jestliže některý syn poddaného chtěl jíti na studie, stávalo se, že vrchnost nechtěla mu dáti povolení, protože páni v takovém odchodu viděli zeslabení počtu poddaných, kteří chodili na panské roboty. Proti tomu se však stavěly zemské sněmy a podporovaly odchod nadaných chlapců na studie, zvláště když odcházel chlapec na bohosloví. Bylo také vrchnostem přímo ukládáno, aby schopné hochy vyhledávaly a ke studiu bohosloví nabádaly. Pak to vrchnosti prováděly všelijak. Vyhledávaly sice schopné chlapce, ale nejprve si vybíraly dorost pro své kancelářské úřednictvo a teprve potom pamatovaly na kněžský dorost.

Nejhorší poměry vládly v právech sedláků či poddaných proti křivdám. Stávalo se dosti často, že z panské kanceláře bylo poddanému ukřivděno. Poddaný však neměl práva pohnati pána před zemský nebo komorní soud. Stalo-li se však bezpráví poddanému od cizího pána, pak zakročoval na ochranu poddaného jeho pán. Poddaný však mohl proti křivdě na něm spáchané vlastním pánem stěžovati si (vésti stížnost čili podati supliku) u krále nebo jeho náměstků. Pak byly obě strany předvolány před zemský nebo komorní soud, vyslechnuty každá strana zvlášť a přikročeno potom k líčení pře, načež vynesen soudní rozsudek. V 16. stol. byla vydána nařízení proti takových suplikám poddaných, protože se prý pravidelně ukázala jejich neoprávněnost. Potom byli trestáni ti, kteří supliku podávali a také ti, kteří k ní radili. Protože se stávalo, že takové supliky byly podávány za řadu poddaných a proto nebyly nikým podepisovány, pak za prohranou supliku byli trestáni jen někteří a to výběrem těch radikálnějších. (Vzorem by tu byli Psohlavci – spor s Lamingerem a smrt Kozinova, třebaže tato událost je z doby pozdější – ze 17. stol.). V druhé polovici 16. stol. se stala náprava v ten smysl, že nepodepsaná suplika nesměla býti přijímána.

Při zakládání vsí nebo jejich osídlování (tak bylo i v Bílém Újezdě) dostávali noví osadníci od pána půdu. Dělo se to buď podle německého práva zákupního – emfyteutického (podle něho se rozdělovala půda i v Bílém Újezdě), nebo podle práva purkrechtního, jehož podmínky byly obsaženy ve zvláštní zakládací listině. Zakládací listiny se většinou nezachovaly, ale byly v základu všude stejné a lišily se jen v podružných jednotlivostech.

Pro poměr mezi pánem a poddaným byla nejdůležitější držba půdy, která zabezpečovala poddanému a jeho potomkům výsledky jeho práce na obdělávaných polích. Podle práva zákupního (emfyteutického) – jehož souhrn byl nazýván také purkrechtem – dostal nový hospodář půdu v dědičný zákupní majetek. Za tuto půdu musil složiti pánovi určitou peněžitou částku, které se říkalo podací. Kromě toho se zavazoval nový hospodář k ročnímu (ve smlouvě pevně stanovenému) platu čili úroku. Jakmile byla smlouva podepsána, stával se hospodář vlastníkem půdy. Tuto půdu mohl odkázati nebo prodati, ale také do určité míry zadlužiti. K tomu však potřeboval souhlas pána, protože ten byl stále vrchním vlastníkem veškeré půdy. V případě, že sedlák zemřel bez potomků, t.j. bez dětí, připadl jeho majetek pánovi. Tomu se říkalo odúmrť.

Páni však brzy poznali, že odúmrť škodí nejen selskému rodu a lidu vůbec, ale hlavně jim. Pánům se vracela odúmrtí do majetku půda, kterou nemohli sami obdělávati a ubývalo jim úroků.^[48]

Význam slova purkrecht se v různých dobách měnil. Nejprve znamenal soubor práv souvisejících s držením půdy. V stol. 15. znamenal purkrechtní roční plat, který platil sedlák z půdy. Na konci toho století (15. stol.) však znamenal selský grunt ve vsi (tak i v listině výše uvedené Viléma z Pernštejna) nebo také všechny grunty ve vsi dohromady, které patřily témuž pánovi. V 16. stol. je to však stálý a neměnitelný úrok, který sedlák platil pánovi, čili věčný plat poddaného. Proto brzy upouštěli páni od odúmrti a dávali poddaným právo, že bezdětní mohli odkazovati půdu i jiným příbuzným. Tak to učinil zvláště jmenovaný již Vilém z Pernštejna r. 1498, když vydal listinu rušící právo odúmrti na některých statcích a vsích svého panství.^[49]

Podle této listiny mohli děditi nejen příbuzní, ale i nepříbuzní, kromě osob duchovních, ale dědic musil zůstati s celým dědictvím na panství. Kšaft čili poslední vůli měl poddaný dělati v přítomnosti rychtáře a konšelů. Později k tomu stačili i jiní věrohodní lidé nebo dokonce panský úředník. Tak mohla býti poslední vůle právoplatně sepsána i v panské kanceláři.

Když hospodář zemřel, musili svědci do 4 neděl přijíti k vrchnoporučenskému úřadu (na panskou kancelář) a dosvědčiti platnost poslední vůle. Potom byla teprve oznámena dědicům a současně zapsána do knih. (Takové kšafty jsou uvedeny u popisů některých chalup). Jmění nedospělých dětí musilo býti řádně zajištěno.

Když však hospodář zemřel bez kšaftu, bylo povinností rychtáře a konšelů, aby hospodářství neupadalo, aby za přítomnosti panského úředníka bylo hospodářství správně odhadnuto a aby byly dobře propočteny podíly dětí a vdovy. Nejstarší syn se mohl ujmouti statku teprve, když byl dospělý. Potom se stal dodržovatelem a také poručníkem nedospělých svých sourozenců. Jim také splácel podíly. Za nezletilého syna vedl hospodářství poručník, někdy také jen vdova, případně její druhý manžel.

Jestliže někdy zemřel nedospělý sirotek, dědili jeho podíl ostatní sourozenci spolu s matkou. Zemřeli-li všichni sourozenci – jak se někdy stávalo za větších epidemií – dědila jejich podíly matka. Jestli nebyl nikdo z rodiny na živu, dědili pokrevní příbuzní.

Otázka dědictví se stávala složitou, jestliže měl děditi po bratru či sestře nebo matce sourozenec, který byl v té době ženat, měl děti, ale sám již byl mrtev. Potom dědili jeho podíl členové jeho rodiny.

Na panství rychnovském platilo v té době německé právo magdeburské a podle něho ujímal dědictví otcovo nejmladší syn, jak lze nalézti v některých zápisech v gruntovních knihách. Podle něho také po nezletilých (a zemřelých) dětech dědila matka, třebaže toto ustanovení nebylo vždy dodržováno.

Jinak se řešilo dědictví, jestliže hospodář neudělal poslední vůli a když po něm zůstala bezdětná vdova. Pak dědila vše ona. Provdala-li se znovu a zůstala na panství, zůstal jí také majetek. Jestliže se však po sňatku z panství odstěhovala, propadl její majetek pánovi (připadl do panského majetku jako odúmrť).

V panských nařízeních nalézáme i stati o prodeji majetku poddaných. Poddaný měl sice zaručeno právo volné disposice se svým majetkem, což znamenalo, že mohl prodati celý svůj majetek nebo jen jeho část, nebo že ho mohl zastaviti, ale jedině se souhlasem pána. Proto musil vždy dříve takový svůj úmysl oznámit vrchnosti. Dělalo se to proto, aby si mohla vrchnost zjistiti, jestli jmenovaný kupec by byl dobrým hospodářem a jestli by také mohl ihned po převzetí dále hospodařiti.^[50] Na tom měl zájem nejen pán, ale i celá ves, protože všem sousedům prospívalo, když „mohl býti práv všem svým povinnostem“.

Prodával-li poddaný svůj majetek proto, že chtěl odejíti z panství, musil míti v pořádku všechny své povinnosti, což znamenalo, že musil míti zaplaceny všechny své dluhy i platy své vrchnosti.^[51]

Truhla na újezdecké listiny z panské kanceláře, dnes na chodbě zámku v Rychnově.

---

Dluhy směl dělati poddaný jen s vědomím a souhlasem svého pána. Na panské kanceláři byly dluhy zaznamenávány a pilně se toho dbalo, aby hospodářství jednotlivých poddaných nebyla předlužena. Za předlužení hospodářství se považovalo, jestliže celkový dluh váznoucí na onom hospodářství byl větší než dvě třetiny jeho ceny. Při tom bylo zakázáno vypůjčovati si peníze z cizího panství právě tak jako půjčování a zaručování se na cizí panství.

Z toho všeho vidíme, že cena hospodářství nebyla soukromou věcí poddaného, ale jeho pána. Na její výši závisely totiž v různých dobách i různé povinnosti poddaného k pánovi, případně k státu. Cena statku se tedy dotýkala zájmů pánových, ale také celé vsi. Proto při různých příležitostech provádělo vesnické právo veřejné „šacování“ (oceňování) všech selských gruntů. Dělalo se to se souhlasem pánovým a za jeho přítomnosti, nebo alespoň za přítomnosti jeho zástupce. K takovému „šacunku“ se vždy volila doba, kdy nastala na některém gruntu změna, jako na př. při změně výměry půdy (ať to byl prodej nebo koupě polnosti), nebo když stavení zcela či zčásti vyhořelo a pod.

Když předával hospodářství otec synovi, byla šacovní cena dodržována, jestliže ji panský úřad nezměnil novým „šacunkem“ (odhadem). Také když bylo hospodářství předáváno buď na čas nebo na trvalo někomu jinému, neměnívala se šacovní hodnota statku. Nastupující hospodář dával obvykle jen zálohu na trhovou smlouvu, která připadla buď odstupujícímu hospodáři nebo se skládala na úhradu některých povinností, na př. na dluhy. Ty přejímal současně s koupí nový hospodář. Zbytek trhové smlouvy a ceny se splácel ročními splátkami. Tomu se říkalo „plat na purgrecht“ nebo „purgrechtní peníze“, ale také „placení v roky“.

Půda, obdělávaná hospodáři jedné vsi, tvořila společný celek. Ten vlastně patřil celé vsi. Vedení vsi pak mělo povinnost starati se, aby všichni hospodáři na této vesnické půdě dobře hospodařili. Tato společná půda, která patřila vsi se nazývala „veské dědiny“ a říkalo se jí také rustikální půda na rozdíl od půdy, která patřila panství a nazývala se panská čili dominikální. Stalo-li se, že pán zabral rustikální půdu, aby ji obdělával ve své režii, což znamenalo, že ji připojil k svému dvoru (popluží), nazývala se taková půda zcizený rustikál. Takovou půdu musil pán koupiti čili zciziti trhem. Při tom byl roven poddaným. Bývaly z toho časté spory mezi pánem a poddanými.

Všechen pozemkový majetek poddaných byl zapsán v t. zv. gruntovních knihách (jinak nazvaných purkrechtní registra). Do nich byly zapisovány všechny převody gruntů, rozdělování dědických podílů, dluhy, které přejímal nový hospodář, kupní smlouvy, splátky podílů, smlouvy zástavní i postupní a také výměnky. Někdy (zvláště později) se tyto gruntovní knihy rozdělovaly a tím se panské knihy přizpůsobovaly knihám městským. Pak se do jedněh zapisovaly jen převody gruntů a ve výtahu podmínky jiných smluv než trhových, do druhých ostatní smlouvy, do třetích kšafty (knihy kšaftovní) a do čtvrtých byly zapisovány dluhy. Základem však byly vždy gruntovní knihy rustikální (knihy převodů selského majetku, patřícího vesnici) a knihy dominikální (obsahující převody majetku panského v selských rukách).

Základem panské pravomoci (vrchnostenských úřadů) zůstalo i po válce třicetileté to, co platilo před válkou a co přibylo během války, t.j. mezi rokem 1618, resp. 1620 až 1648. Po r. 1648 však přibylo panské správě práce, která souvisela se vzrůstem panského hospodářství, vedeného ve vlastní režii u četných nových dvorů, které vznikaly ponejvíce z opuštěné selské půdy a ze zakládání různých průmyslových podniků.

Za třicetileté války a i po ní nastalo veliké vylidnění vsí. Mnoho lidí bylo vybito, ale ještě více jich uteklo do Slezska a Polska, když nechtěli zapříti víru otců svých (protestanté, Čeští bratři). Poněvadž náš kraj a s ním i Bílý Újezd byl z největší části nekatolický, (kostel v Bílém Újezdě byl nekatolický od r. 1420–1628) bylo vylidnění veliké. Mnoho stavení zpustlo a shnilo (stavení byla dřevěná), mnoho jich bylo vypáleno a pobořeno, z největší části hordami žoldnéřů, kteří se potulovali krajem ať bez vedení či jako pomocníci reformačních komisí. Nedivme se proto, že v první poválečné farské matrice, kterou dne 29. června 1663 založil farář Ferdinand Vostárek, nalézáme soupis všech dospělých, kterých je v Újezdě jen 35 a v Roudném 14.

Vrchnosti se sice snažily, aby co nejdříve vyplnily citelné ztráty svých poddaných, ale mnoho to nepomáhalo. Jestliže se kdekoliv objevilo prázdné hospodářství a nevrátil-li se jeho majitel do šesti neděl, hleděla je vrchnost osaditi novým majitelem. Ale ani to neznamenalo příliv nových osadníků, neboť protireformační ráz doby vydává poddané zcela do moci vrchnostenských úřadů, neboť pán je neomezeným vládcem na svém panství, je podporován státem, panovníkem, vojenskou mocí a také vydatným působením církve.

Za těchto poměrů bylo vydáno nařízení o soupisu poddaných z 3. května 1651 podle panství. Soupisy ty jsou velmi podrobné, neboť obsahují všechny osoby od dětí počínaje. Jedinou jejich nevýhodou je, že nejsou od sebe oddělena stavení ba ani vsi a tak nezbývá, než abychom si pomohli jednak soupisem berní ruly z r. 1654 nebo o dvanáct let později sepsaným seznamem dospělých z první farské matriky. Soupis poddaných však nám ukazuje i zaměstnání, stáří obyvatel a nakonec tři rubriky, velmi důležité pro poznání způsobu zápisů a náboženských poměrů té doby: v první rubrice je označeno, zda zapsaný je katolík, v druhé a ve třetí zda je nekatolík a to nejprve je-li nekatolík bez naděje na přestup, a nakonec, je-li u něho naděje na přestup.

Na základě těchto zápisů bylo asi v celém našem kraji přikročeno k následným protireformačním opatřením a následkem toho došlo k novému opouštění půdy. Tak najdeme v soupisech mnoho jmen, která se však již neopakují v berní rule, která je jen o tři roky pozdější.

Protože soupisy poddaných jsou velmi poučné, uvedeme jejich doslovné znění.

Potom následují obce [fol. 11] Hroška, Aujezd, Roudný. Fol. 11–13 obsahuje jména nevyskytující se v Bílém Újezdě a jsou to jen obyvatelé Hrošky. V polovině strany (fol.) 13 začínají již obyvatelé Újezda:

Soupis poddaných [AMV č. 24 SM R 109/45 Hradecko-Bydžovsko]

Panství Ještětice (celá tato část je psána česky):

Já Jan Jiří Wostroměřský z Rokytníka a na Ještěticích, přiznávám se, že na statečku mém Ještětickém tyto vedle mě psaného, osoby a lidi se vynacházejí [fol. 1]:

Potom následují jména lidí v Ještěticích až do poloviny folia (listu) 3. Ten pak pokračuje:

Ve vsi Aujezdě:

Soupis poddaných panství Opočno [AMV SM R 109/45 č. 40].

Titul je honosný podle velikosti a bohatství opočenského panství. Zní:

Popsání lidí živých při zámku, na městech, městečkách, vesnicích, mlejnech a dvorcích na panství Jeho Excellence atd Pana Pana Generál feldmaršálka, hraběte Colloredo opočenského 2. máje 1651. [fol.1.]

Já, Enoch Clemens Wratislavský, Jeho Excell. (titul) Pana pana Generál-feldmaršálka hraběte Colloredo, hejtman panství opočenského. Přiznávám se, že na témž Jeho Excell. mně k správě svěřeném panství opočenském tyto níže psané osoby a lidi zejména psané se nacházejí, jakž dále popsání následuje. [fol. 2]

Totiž:

(následuje soupis, počínající rodinou Clementa Vratislavského, jako hejtmana panství. Teprve na fol. 34 nalézáme obyvatele Újezda, kteří patřili pod panství opočenské)

Ve stol. 17.–19. se velká většina panských úřadů poněmčila a bylo v nich zavedeno v základě německé úřadování. Styk s českými poddanými, kteří německy neuměli, udržoval se z praktické nutnosti stále český. Na rychnovském panství také byla jakousi úřední řečí němčina, ale vedle ní se používalo češtiny. Při tom však nejen němčina, ale i čeština byly ubohé. Většina úředníků na panství byla jistě původu českého, jak o tom svědčí jejich jména, chybělo jim však jazykové vzdělání.

K němčině se přiklonila téměř pravidlem všechna větší panství, kdežto drobní šlechtici zůstávali věrni češtině. Vidíme to hned na právě uvedeném soupisu poddaných. Velké panství černíkovické Heinricha Grafta (jinde psáno Craft nebo Kraft) a k tomu císařského důstojníka a Němce bylo německy vedeno právě tak jako rozlehlé a bohaté panství opočenské generál-feldmaršálka hraběte z Coloredo. Naproti tomu Jan Wostroměřský z Rokytníka, nevoják a člen drobnější české šlechty zachovával věrnost jazyku českému.

Do tohoto seznamu poddaných však zasáhly krutě protireformační snahy a to v neprospěch pánů. V té době převládal názor, že český člověk poddaný je kacíř a rebel a že je nutno všemi prostředky přidržeti ho k povinnostem, kontrolovati jeho život a to nejen hmotný ale i duchovní. To učinilo z vrchností a vrchnostenských úřadů pomocníky všech protireformačních počinů církevních a panovníkových. Jaký tedy div, že mnoho hospodářů opustilo svůj majetek a odstěhovalo se nebo dokonce uteklo do Slezska, kde vládla náboženská tolerance.^[52]

Také panské hospodaření se po třicetileté válce velmi změnilo. V první polovině 17. stol. nastává na rychnovském panství nastolení nové vrchnosti téměř současně s nastolením habsburského absolutismu, začíná velký a násilný přerod náboženských poměrů, který nejkrutěji zasáhl právě naše kraje. Opuštěná hospodářství musí převzíti panství a tím stále více klesá pánův příjem v podobě různých platů poddaných. Tak na př. ke konci 16. stol. byl na území rychnovského panství pouze dvůr v Dubně, ale přibylo jich za necelých sto let ještě několik a stále jich přibývalo. Při tom byla velká většina jejich půdy původu rustikálního. Proto si pomáhala vrchnost podporováním obchodu krčmářského, neboť platy z krčem vedle příjmů ze dvorů byly největšími finančními podporami vrchností. Bohužel nemáme zpráv o zdejší krčmě, při níž byl i krám masný a potravinářský. V zachovaných zápisech nalézáme, že majitel krčmy a šenku pálení byl povinen odebírati pivo i kořalku z pivovaru nejprve solnického a potom z rychnovského. Byl také podle smlouvy povinen pilně si šenku hleděti, dávati spravedlivou míru domácím i cizím, nalévati pouze do džbánků cejchovaných ve vrchnostenské kanceláři, „by tudy lidé odvráceni nebyli, nýbrž více se přitahovali a aby přespolní i domácí lidé potřebným přichráněním, truňkem, jídlem, obrokem a dobrou maštalí zaopatřeni býti mohli“. (Tak měli být lákáni noví obyvatelé do vsi a usedlí tu přidržováni). Bylo však pamatováno i na snahy protireformační, neboť podle smlouvy má šenkýř jako katolický křesťan i jeho rodina i čeládka zachovávati Boží přikázání. Krčma tehdy měla postavení selského gruntu, avšak s povinnostmi šenkýře, a bez roboty. Přecházela s otce na syna. Z platů se platila pouze dávka z masného krámu.

Za tři roky po vydání nařízení o soupisu poddaných byl dán rozkaz o soupisu obyvatelstva a jeho majetku, jako základ pro výpočet berní. Proto se tomuto soupisu říká berní rula. Stalo se tak r. 1654. (Také se jí říká berní rolle).

V porovnání se soupisem poddaných nalézáme, jak byl Bílý Újezd vylidněn v době právě uplynulých tří let.

Berní rula z r. 1654 pro Bílý Újezd zní:

Tento malý stav obyvatelstva se však postupně zvětšuje a tak v r. 1663 při založení farské matriky zapisuje do ní farář Ferdinand Wostarek 35 dospělých v Újezdě a 14 v Roudném. Jsou to:

Na malý stav poddaných ve vsi měly nesporně také velký vliv právní poměry té doby. Zájem pánovy pokladny a jeho libovůle byly uplatňovány i v soudnictví. Třebaže panské (patrimoniální) úřady byly podle zemského nařízení při stížnostech poddaných povinny v pochybných případech dotázati se apelačního soudu v Praze, vrchnosti to svým úředníkům zakazovaly. Poddaný neměl proti pánově libovůli žádné ochrany, ani proti panským úředníkům. Nedivme se, že se množily stížnosti poddaných vedené přímo k apelačnímu soudu nebo dokonce přímo k panovníkovi. Zásahy vrchností však dokázaly, že r. 1680 bylo císařským patentem pod trestem zakázáno, aby se poddaní obraceli se svými stížnostmi proti vrchnostem a jejich úředníkům přímo k panovníkovi. Jejich povinností bylo obrátiti se nejprve o pomoc na krajského hejtmana, který měl stížnosti vyslechnouti, vyšetřiti a po vyslechnutí vrchnosti a jejích úředníků zjednati nápravu. Při tom však bylo krajským hejtmanům nařízeno, aby dozírali na ty, kteří poddané bouřili a spisovali jim bezdůvodné stížnosti. Hejtmané však byli obyčejně sami vrchnostmi v kraji tom usedlými a proto dbali většinou zájmu a prospěchu vrchností. Později byly sice činěny pokusy o úpravu soudnictví nad poddanými, ale poddaným se nikdy neulevilo a právní jejich ochrana se nezlepšila. Teprve tereziánská doba snažila se o odstranění krutých trestů a žádala po vrchnostech, aby pro soudnictví volily zkušené a práva znalé úředníky.

R. 1788 byl vydán dvorský dekret, podle kterého směl pán vykonávati soudní pravomoc pouze tehdy, když prokázal k tomu způsobilost, kterou předepisoval všeobecný soudní řád. Jinak musil svěřiti vykonávání soudní pravomoci zvláštním úředníkům, t. zv. justiciárům, kteří byli zkoušeni vrchním apelačním soudem. Při tom bylo vrchnostem zakázáno jakékoliv zasahování do výkonu jejich moci. Justiciárové však byli placeni panskou pokladnou a tak se často neubránili vrchnostenskému vlivu. Neutěšený tento stav trval až do r. 1848.

Kromě soudní pravomoci byla to i berní pravomoc vrchností, která dávala panským úředníkům příležitost k útlaku poddaných. Vrchnosti také prováděly nařízení o dodávání předepsaného počtu rekrutů nebo reluta za ně, o dodávkách naturálií a koní pro vojsko. V tom velmi často rozhodovala libovůle panských úředníků místo práva a spravedlnosti.

Vrchnosti často přicházely o své poddané i v době tereziánské, protože v té době svými udáními nekatolických poddaných způsobovaly, že poddaní byli z náboženských důvodů trestáni nejen tělesně, ale i vězením a přidělováním k pevnostním pracím, ba dokonce bývali vypovídáni do Uher a Sedmihradska. Teprve r. 1781 toleranční patent Josefa II. zastavil nejhorší pronásledování (třebaže nezabránil trestům a kontrole panských úřadů ještě na počátku 19. stol.). O formování duše poddaných rozhodovala vrchnost s církví i v oboru školské výchovy a vzdělání.

Uspořádání vnitřní správy vrchnostenských úřadů se různilo podle množství hospodářských podniků a podle velikosti panství. Hlavou úřadu byl pán. Zastupoval ho však vrchní úředník. Tomu k ruce byl písař. Písařů bývalo několik podle úlohy, kterou vykonávali. Bývali písaři důchodní, obroční, polesný, kontribuční, sirotčí, kancelářský atd. Časem se pro zkrácení titulu vynechávalo slovo „písař“. Panští úředníci pak měli ku pomoci různé zřízence.

Víko újezdecké truhlice s intarsiií: hvězdou a nad ní nápisem AVGEZD (Aujezd).

---

Po válce třicetileté začínala rychnovská vrchnost v ohledu svého úřednictva hodně opatrně a skromně, jak ostatně odpovídalo nejen době, ale i majetkovým poměrům vrchnosti. R. 1651 byl v čele panské správy místopurkrabí Matěj Hlaváček. Kromě něho úřadoval v panské kanceláři, která byla ve starém zámku u nynějšího pivovaru, důchodní (písař) Kryštof Vilém Rychnovský a obroční Jiřík Kunvaldský. Tam měli k ruce kancelářské pachole Matěje Želízko. Majitelem panství byl tehdy František Karel Liebštejnský z Kolovrat. Jeho listovním písařem byl Václav Hartulen. Obroční byl ze svobodného stavu, ostatní byli: komorník, lokajové, pážata, trubač vorrajt, maštalíři, štolba, kočí, kuchaři a kuchtík. Ženské služebnictvo bylo: klíčnice, chůva, bába Kateřina, vdova Eva a 4 děvečky.

Úřad místopurkrabího po Matěji Hlaváčkovi byl změněn na titul hejtmana, kterého někdy nazývali také hospodářským hejtmanem. R. 1664 byl jím rytíř Vilém Bukovský z Hustiřan a na Hoděčíně. R. 1671 byl hejtmanem Bartoloměj Baur, 1672 Jan Boleslavský, v letech 1687–99 rytíř Adam Fridrich Audrcký z Audrce, 1706 vladyka Matěj Dejmek. R. 1720 nalézáme u této funkce nový titul: administrátor panství. Byl jím Jan Václav Schmidt, svobodný pán von Schmieden. Byl nadřazen hospodářskému hejtmanu, kterým byl tehdy Matyáš Dejmek, snad týž jako r. 1706 a v letech 1735 až 1740 Ferdinand Tesánek.

Rokem 1753 začíná se užívat titulu direktor, kterého se vedle názvu „vrchní“ používalo do r. 1848. Prvním direktorem byl František Popeláč, r. 1756 byl jím Jan G. Hájek, 1780–97 Frant. A. Schindler. R. 1799–1801 František Klíma, který byl zprvu nazýván „vrchního ouřadu místodržící“, 1802–07 Ferdinand Bauer a v téže době také Josef Drtina. R. 1802 se v této hodnosti vystřídali ještě dva: Pavel Koblinger a Jan Hradil, který tento úřad zastával ještě r. 1827. Posledním byl Josef Špirk.^[53]

Z kontribučních písařů se zachovala jména: Norbert Ant. Pilati v r. 1780–94, Antonín Gottwald (1795–98), Filip Jan Teichtl (1799–1805), Tomáš Novotný (1806), Antonín Presler (1807), Josef Tomášek (1815–25), Jan Ant. Paichmann (1820–22).

Z důchodních uvádíme: Jiří Václav Pivec (1691 až 1699), v r. 1674 je uváděn jako pojezdný. Václav E. Lettinger (1780–85), Josef Knížek (1791–97), Stahlmajer (1800), Pavel Koblinger (1802) a r. 1807 jako direktor a Jan Seehák kolem r. 1848, později ředitel panství.^[54]

Z obročních jsou to: Jan Hájek (1662), Kryštof Šmíd (1676), Tobiáš Pajker (1699).

Z kancelářských Karel Frant. Engster (1699), ze sirotčích Josef Pelikán (1800), který byl před tím v letech 1793–97 aktuárem, a Hůrka (1840).

Prvním justiciárem byl asi Antonín Schrödel (1784), pak Ignác Blažek (1792), Josef Rörich (1800), Vorel (1817–27), A. G. Koráb (1840).

Aktuár Antonín Schrödel (1785) je před tím justiciárem, Josef Pelikán (1793–97), Josef Šoustal (1806), Procházka (1812–25); pokladník Josef Mikula se uvádí v l. 1794.

Zdá se, že na panství nebyla vždy všechna místa úřednická obsazena, protože najdeme v zápisech, že táž osoba podepisovala různá akta pod různým titulem (na př. jeden spis jako aktuár a druhý jako sirotčí).

Padesát let po berní rule, t.j. r. 1714 vzniká soupis obyvatelstva vsí. Je to Tereziánský katastr z r. 1714 [Sign. AZČ – TK 23–1].

V něm a dále v jeho doplňku Příznávací tabelle poddaných z téhož roku nalézáme podrobnější a přesnější zprávy o dvorech a čeládce. Opakuje nejprve zápisy z berní ruly a doplňuje je podle nového stavu. Výpis její zní doslovně:

Prvním katastrem panské půdy je však k tomuto Tereziánskému katastru jeho rustikální katastr – Přiznávací tabella poddaných z r. 1714 No 3c.

Kromě těchto záznamů nalézáme v Tereziánském katastru zvláštní oddíl, který se nazývá Panský tereziánský katastr z r. 1713.^[55]

Obsahuje nejprve Duchovní přiznávací tabelu, t.j. výpis příjmů farních (viz stať: kostel a fara), a Výpis všech panských polností, patřících panství černíkovickému a poplatných.

Všechna panská půda je rozdělena na 10 oddělení podle jakosti a to:

1. pole dobrá, 2. střední, 3. špatná, 4. rybníky, 5. mokřiny, 6. zahrady ovocné, 7. zahrady luční, 8. louky a pastviny, 9. lesy, 10. cesty.

Výpis tento uvádí všech 20 stavení a rozměry panské půdy jim přidělené ve strychách a jejich částech.

Tak nalézáme, že u čísla 1. a 2. nebylo panských polí, když obě čísla byla zničena a pole byla mezi ostatní chalupníky rozdělena. (Týká se to dřívějších zápisů).

V celku měl Újezd podle visitace z r. 1654 celkem 127 strychů polí a 26 strychů vyňatých, z čehož připadlo na pole dobrá 16.2, střední 41.–, špatná 109.2, rybníků 3.–, mokřin 22.1, ovoc. zahrad 5.2 ¾, luk –.16 ¾, cest a lomů 26.–, fictivum 216.30.

Roudné mělo podle visitace 41 strychů polí, z nichž bylo dobrých 4.1, středních 18.3, špatných 56.1, rybníků 4.1, mokřin 2.–, ovoc. zahrad 3.1, luk –.4 ½, pastvin –.¾, fictivum 96.–.

Ke dvoru újezdeckému patřilo podle visitace od č. 1 polí dobrých 17.–, špatných 3.3, od č. 2 luk 20.–, mokřin 5.– (Podle zápisu z 19. července 1700 bylo však ke dvoru panskému připojeno z Újezda od Drabovského gruntu – je v tom asi započten částečně i zašlý Vrabcovský grunt – 17 strychů dobrých polí, středních 11.5, špatných 40.3, úhorů 20.2, pastvin 15.–, luk 12.– strychů. Z nich odepsáno z Drábovského gruntu 1 strych luk. – Pozn. autora)

Pro rok 1714 má konsignace obecních rolí v Újezdě celkem 17 rolí o rozloze 23 strychy v jakosti špatné.

Panství mělo v celkovém seznamu v Újezdě (s Roudným) polí podle stavu z r. 1718–19 celkem 203.1 strychu.

Tereziánský katastr panský z r. 1726 ^[56]

Katastr tento přináší nové rozdělení panských půd v rukách poddaných pro Újezd a Roudné. Uvádí jméno poddaného, položení a rozlohu přidělených polí, potom celkovou rozlohu polí, luk a lesů. Zní takto:

Jelikož byly v těch letech živelní pohromy, podali všichni rychtáři panství černíkovického žádosti k revisitační komisi z 20. července 1726, v nichž uvádějí, že rok po roku je ve zdejším kraji neúroda, tuhé zimy, takže ozimy vymrzají, v létě krupobití atd. a prosí o zmírnění subrepartice. Za Újezd podepsal tuto žádost Jiřík Voženílek, tehdejší rychtář. S jakým výsledkem se však tato žádost potkala, nebylo nikde nalezeno. Proto se nedivme, že vznikaly nedoplatky obcí i poddaných. Ze záznamů z konce dubna 1735 vidíme, že Újezd měl v dluzích starší kontribuce 41 zlatých 54 krejcarů, dluh k 30. dubnu 1735 byl 532 zl. 53 kr., tedy dohromady 574 zlaté 7 krejcarů.

Dne 12. prosince 1730 podává Jan Rozum, rychtář újezdecký, zprávu k doplnění tereziánského katastru:

Ona přísaha, o níž v uvedené zprávě se zmiňuje újezdecký rychtář, zněla:

Tak stojí zapsáno v tereziánském katastru. V dodatcích pak z r. 1736 ze dne 14. listopadu je doložka, že z jmenovaných 40 strychů 1 míry bylo (k oněm sedmi chalupám poděleným) přiděleno 12 strychů polí střední jakosti a 36 strychů 1 míra špatných polí.

Obrat vývoje nastal konečně, ale jen z péče o prospěch státu, když utiskování poddaných nejen na svobodě, ale i na lidské důstojnosti dosáhlo vrcholu. Strašné zotročení selského lidu, které na vlastní oči spatřily různé komise, které vyslala vláda do českých zemí a jichž se účastnili osobně rádcové Marie Terezie a i sám císař Josef II., mělo za následek, že zvítězily osvícenské myšlenky, které žádaly uvolnění a osvobození selského lidu od zvůle všemocných panských úředníků.

Dříve, ve století 17. a 18. viděli páni a jejich úřednictvo v českém člověčenství jen nevolnictví. A selský člověk, jako poddaný či nevolník, byl vydán úplně libovůli svého pána a jeho úřednictva. Vrchnosti obvykle se selským lidem necítily, nýbrž viděly v něm jen zdroj svých příjmů, které potřebovaly na svůj nádherný a nákladný život. Úřednictvo se pak snažilo vlichotit se do přízně panstva a dělalo to i násilným vynucováním (někdy i neoprávněných) povinností na poddaných, kteří se marně dovolávali ochrany krajských úřadů. Při tom byly pokusy o podávání stížností u krajských úřadů pokládány za rebelantské činy. Začalo se omezováním volnosti pohybu čeládky a sirotků, aby bylo dost pracovních sil u panských dvorů a na panských statcích, které vznikaly.

Doposud mluvili jsme o pravidelných povinnostech poddaných na všech panstvích. Ale na některých panstvích byly ještě jiné povinnosti, které sice vztahovaly na všechny poddané, ale ne na všechny stejnou měrou. Takovou různě těžkou povinností byla na př. panská služba sirotků nebo dokonce i dětí. Pro dospělé byla to na př. ochrana panského majetku (hlídání sýpek, stohů a pod.), pomoc při honitbě a dovolení honitby pánům na rustikální půdě. Mezi takové zvláštní povinnosti také patřilo, že rolníci směli prodati přebytečné obilí, jakož i ostatní plodiny i dobytek pouze pánovi, že směli nakupovati železo, sůl, pivo a pálenku jen z panských skladů. Poddaným byly předepsány dávky z přádla, z krčem, z krámů i mlýnů, rovněž z řemesel. Musili platiti za všechna úřední jednání, za zápisy do knih i za zhostní listy. Měli povinnost hostiti pána nebo jej zastupujícího úředníka při úředních jednání ve vsi.

U let 1560–77 dovídáme se ze zachovaných zápisů o zvýšení robot na rychnovském panství. Bylo to v době, kdy vrchností nad rychnovským panstvím byli králové Ferdinand I., Maxmilián II. a Rudolf II. Král koupil rozlehlé lesy v poříčí Zdobnice, z nichž chtěl získati značné příjmy. Kázal proto tyto lesy káceti a dříví plaviti po řece Zdobnici a Kněžně do Orlice, dále po Labi ke Kolínu, kde se mělo z vody vytahovati a voziti do Kutné Hory do dolů. Proto poddaní rychnovského panství byli stále voláni na kácení a rovnání dříví, určeného k plavení. Na štestí Bílý Újezd byl mimo dosah tohoto podniku a tak robota při něm zasáhla tu jen nepatrně.

Když panství rychnovské bylo českou komorou královskou pronajato městu Rychnovu, bylo městu zdůrazněno, aby „podle nejvyšší možnosti plavení dříví fedrovali a chalupníky a podruhy všechny též i poddané, když díly na polích a lukách zaneprázdněni nejsou a kteří by dobrovolně za peníze dělati chtěli, co jich na panství rychnovském jest… skutečně přidrželi.“ Později opět městu připomínáno, aby „co nejvíce pacholků sehnali a k tomu je přidrželi pod trestáním, aby od toho díla neodcházeli, dokud uložený jim počet later dříví nenasekali a nepřipravili.“ [AMV: Kopiář č. komory z r. 1561 sv. 70 B, fol. 199; sv. S4 fol. 295, 302, 308, 320, 328, 337]

Poddaní z Bílého Újezda vykonávali svou robotní povinnost ponejvíce při dvoře újezdeckém a Ostrově, roudenští pak při lámání kamene ve velkém lomu nad Masty pro stavbu kostela Nejsv. Trojice v Rychnově.^[58]

Potom také v dolech na železnou rudu, která se z Roudného dovážela do Skuhrova. Dvůr v Újezdě byl malý a byl spíše ovčínem, ale dvůr v Ostrově potřeboval mnoho lidí na práci, protože byl rozlehlý. Někteří újezdečtí poddaní také pracovali při dvoře ještětickém.

Když ale stát potřeboval v druhé polovině vlády Marie Terezie uvolnění selského lidu pro své potřeby, začalo se tvrditi, že nesvobodný a velmi utištěný sedlák nemůže odváděti státu daně. Proti jakémukoliv uvolnění poddaných se stavěla šlechta, ale za Josefa II. r. 1781 byl vydán zákon, t. zv. patent o zrušení nevolnictví. Jím se odstraňoval bezprávní stav, který neměl právního podkladu. Bylo jím odstraněno omezení osobní svobody, takže poddaní se mohli volně stěhovati, vstupovati v manželství, posílati děti na studie a na řemesla. Jen poddanými zůstávali dále. Podle tohoto patentu musili sice poddaní žádati svou vrchnost o povolení, když se chtěli vystěhovati, ale vrchnost nesměla jim toto povolení odepříti, jestliže měla za odcházejícího náhradu. Protože počet obyvatelů rychle vzrůstal, nebylo obyčejně o náhradu nouze. A tak se stalo svolení vrchnosti k stěhování pouze formalitou. Podobně bylo i s povolením k sňatku a volbě povolání u dospívající mládeže. Tato povolování sloužila potom jen k evidenci obyvatelstva.

Jinak ovšem si vrchnosti uhájily až do r. 1848 své vrchnoporučenské právo k selské půdě a pilně dozírali (už z vlastního zájmu), aby selské grunty nebyly opouštěny a také zadlužovány.

Podkladem majetkové držby poddaných zůstávají gruntovní knihy neboli purkrechtí registra. Postupně se doplňují novými zápisy o gruntovních převodech, splátkách na trhové ceny, jinými smlouvami a závazky. Tak vznikají nové, zvláštní knihy, jako na př. kniha kšaftů (odkazů a posledních pořízení), instrumentní kniha (zápisů dluhů a jich výmazů), kniha svatebních smluv a jiné. Zřizují se knihy evidenční, t. zv. katastry neboli soupisy půdy (k účelům berním). Tyto katastry jsou pro nás velmi důležité, protože jsou prameny, z nichž se dovídáme o rozsahu půdy rustikální a dominikální u jednotlivých hospodářů.

Státu šlo stále o zvýšení kontribučních příjmů a proto po sepsání základního katastru byly vyslány revisitační komise (prošetřovací komise). Ale soupis panské půdy v rukou poddaných ve fasích z r. 1713 (Tereziánský katastr) a jeho revisitaci z r. 1719 neprováděla vrchnost z ohledu k sobě, nýbrž z povinnosti. Revisitační komise pak revidovaly základní katastr a zjišťovaly, kde jest ještě nějaká selská půda ve vrchnostenské správě a zda také z ní vrchnost platí kontribuci nebo ji přenáší na poddané. Revisitační komise pro rychnovské a vamberecké panství zjistila, že na těchto panstvích drží vrchnost selské půdy celkem 495 strychů 3 míry polí, 165 provazců lesa a na 42 vozy sena a 11 vozů otavy luk. Naproti tomu dala ze svých dědičných pozemků do rukou poddaných jen 227 strychů 2 míry polí a na 4 vozy sena luk, takže měla nahraditi poddaným 268 strychů 1 míru polí, na 38 vozů sena luk a 11 vozů otavy a 165 provazců lesa [AZČ – Ter. kat.].

R. 1717 byl také vydán patent, jímž se nařizovalo, že vrchnosti, které se bez náležité náhrady ujaly poddanských pozemků, zapsaných v berní rule z r. 1654, musí z nich platiti kontribuce a podle předpisu přispívati na ubytování vojska.

Za vlády Marie Terezie našli se dokonce někteří její rádcové, kteří se pokoušeli odstraniti robotu jako největší zlo, z něhož pramení další útisk poddaných. Císařovna za pomoci svého syna Josefa II. provedla na svých panstvích t. zv. raabisaci neboli výkup z roboty podle návrhu svého rádce Ant. Raaba.^[59]

Když pak měl být tento system obecně zaveden, zdvihl se proti němu tak velký odpor vrchností, že pokus ztroskotal a system ten byl zaveden jen na některých soukromých panstvích. (U nás nebyla raabisace provedena).

Dříve ještě, než byl učiněn pokus s raabisací, byl vydán robotní patent Marie Terezie z r. 1775 dne 13. srpna. Stalo se tak po velikém vzbouření sedláků v severovýchodních Čechách (na Chlumecku, Novobydžovsku) a po rozprášení jich. Patent ten nařizoval, že výše roboty se má stanovit podle velikosti statku a pozemků, jinak podle berní povinnosti, podle níž už dříve byli poddaní rozděleni do jedenácti tříd. Patent určoval přesně povinnosti pro každou třídu zvlášť. Kdo neměl vůbec žádného pozemku a živil se jen prací svých rukou, t. j. podruh, měl nyní robotovati 13 dní v roce. Kdo měl chalupu a platil z ní 57 kr. daní, měl robotovat 26 dní v roce. Komu kromě chalupy patřily i polnosti, z nich platil 4 zl. 30 kr. daně, robotoval 3 dni týdně. Čtvrtláník měl robotovat také 3 dny týdně a ještě s jedním kusem tažného dobytka. Celoláník měl předpis rovněž 3 dnů týdenních ale se čtyřmi kusy tažného dobytka a kromě toho ještě musil dát vrchnosti jednu osobu k robotě ruční a to v době od sv. Jana Křtitele do sv. Václava. Bylo současně nařízeno, že třídenní robota v týdnu nesmí být v žádném případě zvyšována a každé překročení mělo být trestáno. Doba robotního dne byla stanovena v zimě na 8, v létě na 12 hodin, při čemž se robotníkům mělo dostat v zimě hodinového, v létě dvouhodinového poledního odpočinku. Každá práce přes čas měla být poddaným zvlášť zaplacena. A konečně se poddaným přiznávalo právo stěžovat si na svou vrchnost u krajského úřadu.

A přece šlechta i na tyto nepatrné ústupky žehrala, nejvíc proto, že se poddaným přiznávalo právo stížnosti u krajského úřadu, takže krajští hejtmané se stali nadřízenými úředníky i pro vrchnosti.

V polovině září 1775 se hrabě generál Wallis v doprovodu několika důstojníků a s dostatečně silným oddílem pěchoty a jízdy vydal jako plnomocník císařovny Marie Terezie na okružní cestu po krajích českých, aby vyhlašoval nový patent a zároveň aby od poddaných přijímal slib věrnosti a poslušnosti. (28. září 1775 byl v Hradci Králové, 29. září v Novém Bydžově.)

Než vraťme se k raabisaci. Ta byla v podstatě parcelací půdy. Třebaže však se vrchnosti proti ní postavily, přece jen k parcelaci panské půdy došlo. Bylo to v letech 1775–78, kdy u nás došlo k první parcelaci. Příděl půdy poddaným však nebyl definitivní. Potřeboval totiž schválení zemského gubernia, úřadu fideikomisního a zemského soudu. Toho všeho bylo dosaženo až ve dvacátých letech 19. stol. A než se tak stalo, došlo k druhé parcelaci. S ní současně byla přeměřena i všechna půda prvního přídělu, poněvadž první měření se dálo nedostatečnými prostředky. Skoro všude bylo zjištěno, že poddaní dostali více půdy, než bylo zapsáno v smlouvách. Nikdo však z poddaných přebytek nevracel, všichni si tuto část přikoupili a byla jim z ní také vyměřena roční činže. Zmíněná druhá parcelace byla v letech 1807–12. Nové smlouvy byly datovány třemi termíny: 1. července 1807, 25. září 1808 a 24. února 1812. Byly zapsány do t. zv. emfyteutické knihy gruntovní (počíná r. 1805). Do ní byly také zapsány smlouvy o převzetí a přeměření z první parcelace. Smlouvy tyto mají v podstatě stejné znění a liší se jen rozsahem půdy, tržní cenou a činží. Poddaní dostávali půdu v tak zv. emfyteutické vlastnictví a měli právo ji odkázati nebo prodati. Vrchnosti pak zůstalo právo vrchního vlastnictví půdy s právem zástavním, předkupním a exekučním. Vrchnost se zavazovala platiti z této půdy daň extraordinarium, všechny ostatní daně a dávky, které připadaly na pozemky, byli povinni platiti držitelé. Za to jim patřily všechny bonifikace.

Každá změna majetníka musila být ohlášena v kanceláři gruntovních knih a do nich také zapsána. Nový majitel musil platiti do důchodu t. zv. laudemiální poplatek 3 krejcary z každého zletého. V případě neúrody nebo jiných živelních pohrom neměli poddaní právo žádati na vrchnosti jakékoliv náhrady nebo slevu úroků. Uzavřené smlouvy byly vtěleny do nových pozemkových knih, počínajících rokem 1827. Byly vlastně vepsány do tištěných formulářů, k nimž byly přidány čisté listy pro pozdější zápisy a všechny tyto svazečky z celé obce byly svázány v knihu.

Pro úplnost a informaci otiskujeme tu doslovné znění jedné takové smlouvy. Čtenář jistě pozná, co bylo vpisováno do tištěného formuláře.

[AZČ – Opočno 273]

Na zadní straně této smlouvy byla napsána ručně ona žádost o schválení a její potvrzení.

V těchto smlouvách jednotlivců byly vyjmenovány všechny pozemky, jež poddaní obdrželi od r. 1775, dále byla tu uvedena čísla parcel, výměra, datum příslušné smlouvy a trhová cena, jak z uvedeného přepisu je patrné. Podle nich vidíme také z uvedeného příkladu, že vrchnost odevzdávala pozemky za dědičné úroky kupujícímu na věčné časy v emfyteutické držení, které se tu nazývá „způsob dědičného ouročnictví“. Kupující je vlastníkem jejich užitků a je povinen místo roboty platiti určitý roční gruntovní úrok v pololetních lhůtách (na sv. Jiří a na sv. Havla) a všechna veřejná i privátní břemena. Přejímá na rozdíl od dřívějších smluv i povinnost platiti daně. Také laudemium zůstává v platnosti vedle akcidenčních poplatků podle zákona z r. 1779. Ostatek je jistě jasný ze znění přepisu.

Poddaní pak platili úrok, jak už byl od polovice 17. stol. zaveden v půlletních lhůtách (říkalo se mu také svatojiřský a svatohavelský). Určená jeho výše byla zapsána také ve zvláštních soupisech, kterým se říkalo urbář. Jak vidno z uvedené smlouvy, tento úrok byl pevně smlouvou stanoven a nebylo tak snadné ho zvyšovati.

Noví chalupníci, totiž ti, kteří byli v 18. stol. usazováni na dominikální půdě, neplatili již úrok (třebas se i jejich poplatkům z půdy někdy říká úrok), nýbrž činži. Ta také má již ráz novodobého nájmu. Právě takový charakter má i poplatek z emfyteuticky prodané obecní půdy, který se ovšem platil do obecní pokladny. Platil se rovněž o sv. Jiří a sv. Havlu a to ve výši 5 % trhové smlouvy.

Ve smlouvě se mluví o laudemium. Laudemium byl polatek, který se u nás zaváděl podle vzoru rakouských zemí od druhé polovice 18. stol. Ten musily platit nově vznikající chalupy na parcelované dominikální půdě a při převodech gruntů. Nebylo jím však naprosto omezováno právo volné dispozice s majetkem. Poplatek ten patřil vrchnosti. O jeho výši nás poučují právě zmíněné smlouvy. Počítal se ve výši 5 %, t. j. 3 krejcary z 1 zlatého gruntovní ceny.^[60]

Vzrůstající povinnosti a z nich vznikající bída nutily poddané, aby hledali nový zdroj příjmů. V našich krajích nalézali mnozí pomoc v pěstování lnu. V Bílém Újezdě snad nebylo chalupy, v které by se nebyl pěstoval len, ať již pro vlastní potřebu nebo na prodej. Ale vrchnosti podrobily ihned tento zdroj poddanských příjmů dávkám, jejichž výše byla různá, obyčejně 1 krejcar.

Dalším zdrojem vrchnostenských příjmů byly akcidence nebo akcidenční poplatky. Byly to poplatky za různé úřední výkony a povolení vrchnostenských úřadů ve prospěch poddaných. Měly plynouti do pánovy pokladny, ale část jejich mizela i v kapsách úřednictva, třebaže vrchnosti samy ve vlastním zájmu dozíraly na úřednictvo, aby si z těchto poplatků nečinilo nekontrolovatelný zdroj vedlejších příjmů.

Později byly takové akcidenční poplatky upraveny, takže na př. za povolení jíti na řemeslo se smělo vybírati nejvýše 1 zlatý, za povolení k sňatku 30 krejcarů, za výhost 6 zlatých. Zvláštním nařízením pak byly upraveny příplatky úřednictvu (výši jejich neznáme). Víme jen, že kolem r. 1800 byly tyto příplatky vybírány podle nařízení z r. 1779.

Již r. 1680 byl vydán robotní patent, podle něhož mohly vrchnosti žádati za týden nejvýše 3 dny roboty. Tím bylo znemožněno, aby vrchnosti v době žní a jiných špičkových prací na poli nutily poddané, aby pracovali třeba celý týden na panském, což se pravidelně v takových obdobích stávalo. Poddaní pak neměli na práci na svém kdy a přicházeli k ní skoro vždy pozdě. Podobný patent byl vydán ještě r. 1717 a další v r. 1738. Ale všechny dohromady nebyly úlevou. Nehleděly především k tomu, že tak vysoká robota byla právně nezákonná a že povolením třídenní roboty v týdnu byla tato povinnost vlastně zavedena a uzákoněna. Poddaný mohl se před vydáním patentů proti ní brániti, po jejich vydání již nikoli. V první polovici 18. stol. byla už žádána robota zcela libovolně, protože patenty stanovily, že vrchnost může v době nouze žádati i delší robotu než třídenní.

Za těchto okolností vznikala selská povstání zejména na Náchodsku a Opočensku v r. 1775. Selská povstání bývala jistě velmi rozsáhlá, zabírala celé velké oblasti, ale bývala vždy vojskem potlačena a původci trestáni na hrdlech. Jistě však působila starosti panovníkovi, že vydával písemná napomínání šlechtě, aby se povstání neúčastnila. Stůjž zde takový císařský manifest z „dodatků k řádům selským a instrukcím hospodářským 1388–1779“ z archivu Čes. musea [Archiv Český XXIX. č. 144] o povstání z důvodů nábožensko-hmotných.^[61]

1628, 14. března. – Císař Ferdinand II. z příčiny selského povstání, vypuklého na Opočensku i na jiných Trčkovských panstvích v kraji Hradeckém, napomíná všech stavů v král. Českém, aby nijak se neúčastnili toho odboje:

Jaký ten div, že za takových poměrů lidé houfně utíkali ze svých domovů, i kdyby ve zdejším kraji nebylo tak silného tlaku protireformačního. Jen těmto dvěma důvodům můžeme přičísti na vrub, že v dobách po třicetileté válce se v Bílém Újezdě často objevují nová jména usedlíků, jiná zanikají, ba mnohá nová jména se objevují jednou, ale po několika letech už se o nich nečiní zmínky.

Soupis poddaných z r. 1651 uvádí v Bílém Újezdě 18 jmen a v Roudném 4 jména usedlíků, kdežto v brní rule o tři roky později vypracované (1654) jeví se v Újezdě úbytek, takže nalézáme tam jen 10 jmen, v Roudném však najdeme přírůstek na 9 jmen, snad proto, že rozhozené Roudné bylo více chráněno od stálých prohlídek a v sousedním lese a dolech bylo tolik možností se skrýti. Ze Soupisu poddaných z r. 1651 do berní ruly r. 1654 zůstává v Újezdě rodina Drábova, Vrabcova, Martinků, Jiruškova, Němců, Hotýšova a Šafářova (v soupise Šiftář), tedy 7 rodin, v Roudném toliko 2 rodiny Špačkova a Matoušů.

Od berní ruly 1654 do první farské matriky r. 1663 zůstává v Újezdě: Dráb, Vrabec, Kheller (Köhler), Jiruška (Buryška), Šafář – celkem 5 rodin a z nich jsou tu usedlí od r. 1651 jen čtyři rodiny (Dráb, Vrabec, Jiruška a Šafář), kdežto v Roudném zmizely obě rodiny, ale od 1654 zůstává tu Holub a Hlaváček.

V první farské matrice 1663 i v Přiznávací tabele poddaných v Tereziánském katastru z r. 1714 nalézáme v Újezdě tato stejná jména: Šafář (od r. 1651), Rozum, Ryberský, Kubec, Kaucký, Buryška (Jiruška od r. 1651), Voženílek, Vacek, Koubek, Chaloupka, Petřík, Pohla (Pohl) – celkem 12 rodin. Při tom vykazuje farská matrika celkem 35 jmen, kdežto Přiznávací tabela z r. 1714 pouze 28 jmen. V Roudném uvádí farní matrika 14 jmen, ale Přiznávací tabela 15 jmen.

Teprve od Tereziánského katastru z r. 1714 do Josefského katastru r. 1787, tedy období 73 let zvětšuje se počet obyvatelstva u nás a toto obyvatelstvo se stává již trvale usedlé. Porovnáme-li číselně tento vzrůst, souhlasí vcelku s počtem domovních čísel. Obyvatelstvo i osazené domy v Bílém Újezdě vykazuje vzrůst z 28 jmen na 46, v Roudném z 15 jmen je 24 domovních čísel, z nichž však dva domy (č. 13 a 14) jsou pusté.

Abychom si blíže osvětlili, jak se zacházelo v těch dobách (po válce třicetileté) s poddanými a co čekalo ty, kteří se statků svých zběhli, uvádíme doslovný přepis dopisu z 24. května 1653 v němž hrabě Rudolf Colloredo vrchnímu hejtmanu svých statků Opočna, Smidar, Kovanic a Počernic dává moc, aby jeho jménem domáhal se poddaných zběhlých z těch statků i aby jejich přechovavače žaloval. Dopis zní:^[63]

A takoví páni hejtmané byli potom metlami poddaného lidu, neboť se chtěli zavděčit nejen svým vrchnostem, ale i v konání svém chtěli míti z toho vlastní prospěch.

Obyvatelstvo našeho kraje v těch dobách bylo ve stavu velmi zuboženém a nic nepomáhaly různé ty patenty a nařízení, protože panští úředníci a jejich sluhové (drábové) tvrdě a nemilosrdně pronásledovali poddané zběhlé a jejich pomahače a po poddaných usedlých nemilosrdně vymáhali dávky i roboty.

Marie Terezie proto vyslala vojenské komise na všechny kraje Čech, aby shlédly pravý stav věci a aby mohlo býti přikročeno k nápravě. Vrátivší se komise vypracovaly císařovně „přednášky“ o tom, co nalezly. Přednáška válečné rady dvorské k císařovně Marii Terezii daná 8. července 1771 o tom, co vojenští důstojníci při konskripci duší a tažného dobytka v Čechách poznamenali o zuboženém stavu obyvatelstva zní:^[66]

Na základě těchto zpráv vydán byl r. 1775 (a v důsledku selského povstání na Chlumecku, Bydžovsku atd.) nový robotní patent, který měl přinésti poddanému lidu úlevu. Podle tohoto patentu ze dne 13. srpna 1775 byly na panstvích pořízeny robotní seznamy. Pro naši obec je seznam ten nadepsán: Ves Bílý Újezd – Panství Černíkovice [AZČ sign. R S VI/9/7]. Uvádí všechny poddané, cenu daně z r. 1773, robotu jejich, která v té době činila pro každého hospodáře 13 dní pěší roboty do roku a byla jen ruční. Robotní tento seznam byl podepsán 7. července 1777. Z robotního seznamu opočenského [AZČ sig. R S VI/30/33] se pak dovídáme, že větší hospodáři (sedláci) měli týdně povinnost nejvýše 3 dny s koňským potahem a ruční robotu od sv. Jana do sv. Václava, za které dostával robotník 1 ½ libry chleba. Po dobu žní dostávali robotující lidé jako výsluhu denně libru chleba a na deset lidí 2/5 mázu hrachu a 2/5 mázu krup.

Ve skutečnosti však zůstal robotní patent jen na papíře a úlevy byly jen nepatrné. Příčinou toho byl odpor vrchností, vlastně vrchnostenských úředníků proti každé úlevě, neboť oni se obohacovali na úkor poddaných a páni sami neprováděli kontroly toho, jak jejich úředníci pro sebe zvětšují předpisy berní a dávek obecného lidu. Při zvláštních příležitostech, kdy majitel panství navštívil ves, bylo obyvatelstvo nuceno jásati a volati, jako by bylo dokonale šťastno v poddanství své vrchnosti a drábové a panští úředníci, kteří při slavném vítání dělali pořádek a uváděli k panstvu rychtáře a řečníky, pilně dávali pozor, aby nikdo nepodstrčil pánovi nějakou petici (prosbu nebo žalobu). Stalo-li se tak snad, dovedli vždy obratně vyvléci se z nařčení a po slavnosti byl odvážlivec velmi přísně potrestán na panské kanceláři. Nebyly řídké případy, že takový potrestaný sedlák musil být domů dovezen vozem na slámě a doma si ještě dlouho poležel – nezemřel-li – než se vyléčil ze všech ran.

Po dvanácti letech byl vydán nový patent z 10. února 1787, podle něhož byly vypracovány po panských kancelářích urbární kontrakty neboli výkazy urbární [Sign. AZČ U S]. V nich uvedeni jsou nejprve sedláci, po nich zahradníci, pak chalupníci. U všech uveden je jejich „kontrolirovaný gruntovní vejnos za jeden rok na penězích“ a to zvlášť z polí a vinic, z luk a zahrad, a z pastvin, porostlin a lesů. Potom následovala urbární (daňová) povinnost rovněž na tři skupiny rozdělená a celkový její součet, jak to nový patent nařizoval. Povinnost urbární byla u polí a vinic 15 zl. 25 kr. ze 100 zl. výnosu. 1 den ruční roboty se přepočítával na 10 kr., takže z roboty se v Újezdě platilo (protože byla všude 13 dní) 130 kr. z každého čísla, čili 2 zl. 10 kr. U domkářů byla povinnost daňová uváděna vcelku a také robota.

Nakonec uvedeni jsou podruzi: „Při tejto obci přítomně se jich vynachází 2, z kterých jeden každý ročně 13 dní pěší roboty povinnost má, což v jednom vynáší 26 dní nebo 4 zl. 20 kr. V Roudném se přítomně nachází jeden, který ročně 13 dní povinnosti má, což vynáší 13 dní po 10 kr. neboli 2 zl. 10 kr.“

Tyto urbární výkazy měli nejdříve podle nařízení potvrdit všichni poddaní, jichž se výkazy ty týkaly. Ale hospodáři všichni, a to nejen u nás, ale i na jiných panstvích, nepodepsali je bojíce se, že je v soupisech těch skryt nějaký háček, který v budoucnu jejich povinnosti může zvětšiti. A tak tyto urbární výkazy podepsal pouze za panskou kancelář panský úředník, který přidal nakonec závěr:

Podobně bylo i na panství sousedním, opočenském, kde na př. při vsi Doubravici je uveden závěr:

Poddaní nevěřili těmto listinám nikde a proto ani zástupcové obcí nepodepsali tyto smlouvy, majíce na paměti praksi panských úředníků.

A tento stav potrval s nepatrnými zmírněními až do úplného zrušení roboty 1848, kdy konečně sedlák stal se opravdovým pánem veškeré půdy, kterou obdělával, když zaplatil všechny t. zv. vyvazovací poplatky, které vyměřila státní vyvazovací komise. Ta úřadovala v okresních městech, u nás v Opočně a Rychnově a pracovala zde v r. 1849–50. Od těch dob začíná v Bílém Újezdě jako v celém našem království nová éra svobodného rolnického lidu.